E. lindsayi

    Tento kaktus byl velkým bonusem na první jarní expedici v roce 2019. Moje spády jsou zaměřené spíše na východní část Mexika. Ale kdo nebyl na Baja California, nemůže říci, že navštívil Mexiko. Takže jsem přivítal, že moji kamarádi chtěli vidět právě Echinocereus lindsayi. Chtěl jsem totiž opět navštívit Mammillaria saboae s vidinou, že bychom ji mohli vidět kvést. Navíc cestou bylo možné vidět i poslední z echinokaktusů, E. polycephalus. Takže bylo rozhodnuto. První jarní cesta do Mexika povede i na Baja California.

    V Mexiku jsem už něco zažil a většinou jsem autorem itineráře, který vcelku "sedí". Jenže na Baja California jsem se přepočítal. Předpokládal jsem, že severojižní tah bude kvalitní asfaltka, po které nebude problém střihnout sto - sto dvacet kilometrů za hodinu. Opak je pravdou. Cesta je nakvalitní, navíc jsou na ní poměrně četné vojenské kontroly, což taky stojí nějaký čas.

    Ale zpátky k Echinocereus lindsayi. Popis provedl v roce 1975 José Meyrán García. N.P.Taylor ho o deset let přeřadil jako subspecii k Echinocereus ferreirianus.

    V přírodě je tento skvost mezi kaktusy známý prakticky z jedné oblasti poblíž Jaraguay v severní Baja California. Cesta na lokalitu je překrásnou procházkou kaktusovým rájem. Cesta je lemována stovkami Ferocactus gracilis, můžeme obdivovat obrovské Pachycereus pringlei nebo trsy Lophocereus schottii, pro milovníky menších rostlin jsou zde početné Mammillaria hutchisoniana. Když se projde údolím nějaké čtyři kilometry, je potřeba jít vlevo na hranu náhorní plošiny. Cestu nahoru stráží početné keře asi nejroznější cylindopuncie - Cylindropuntia molesta.

    Hned pod kopcem jsem si do stehna vrazil její trn. A dost hluboko. Vytáhnout ho bylo nejen velmi bolestivé, ale hlavně téměř nemožné. Nakonec jsem ho vytrhnul a mohl jsem následovat ostatní členy expedice k E. lindsayi.

    Najít rostliny dalo poměrně dost práce, viděl jsem jen čtyři dospělé rostliny. Měly malá poupata, do květu zbývaly určitě týdny.

    Ve sbírkách je E. lindsayi dobře zastoupený, většinou se pěstuje roubovaný. Ve skleníku u Pavlíčků jsem vždycky obdivoval ohromné roubované rostliny a říkal jsem si, že jsou "přefouknuté". Ale není tomu tak. V přírodě dosahují rostliny k deseti centimetrům průměru při stejné nebo ještě větší výšce. Květuschopné jsou ale už mnohem dříve, když mají kolem šesti centimetrů. Květy jsou v poměru k tělu na Echinocereus poměrně malé.