Důchodová reforma po kaktusářsku aneb ořešák v záhumenku

 Jak tak pikýruji semenáčky, trklo mě to! Kaktusáři mají jednu obrovskou výhodu oproti ostatním zelinářům a buřtipánům. Kdekdo se těší na důchod, až se bude moci věnovat svým milovaným kytičkám a koníčkům a nebude muset chodit do práce a bude užívat jen klid a „sociální jistoty“. A tak léta odvádíme „daně, zdravotní a sociální“ s vizí, že ten důchodek bude podle našich vysněných představ... Vnucují nám druhý pilíř s tím, že stávající dva nás na nohou neudrží. Takže trojnožka. Jenže i ta se umí pěkně svalit, že jo? Ale kaktusáři (a kaudexáři, sukulentáři a další protivná chamraď, která si dovoluje nežít konzumním životem televize a slev v hypermarketech), má čtvrtou nožku, čtvrtý pilíř svého důchodu. Ptáte se, co to je? Jsou to vizionářské kytky. Možná vás napadne, že jsem se z těch ariáků dočista pomátl. Ale věřím, že tomu tak není. Jen mě napadlo, že musíme mít naději, která nás žene kupředu a že si tu naději nemůžeme usurpovat jen pro sebe, ale s pokorou a radostí ji předávat dalším.

 Takže k „vizionářským kytkám“. Co si pod nimi představuji? Jsou to mezigenerační rostliny. Jako ono „aneb“ v titulku pojednání.

 Žiji už téměř deset let na jižní Moravě, nedaleko od oblasti, kde roste téměř posvátný strom, jež se u nás zove oskoruše. Botanicky Jeřáb oskeruše, Sorbus domestica. Je to strom, z jehož zhniličelých plodů se pálí nejlepší pálenka na světě. Prý ho do našich končin přivezli Římané, kteří věřili, že Říše římská je věčná a nějakých dvě stě, tři sta let není žádná doba, než strom vyroste a přinese nejtvrdší dřevo, které bylo v té době v Evropě k dispozici. A tak nám tu zbylo pár skvostných exemplářů, které občas přinesou úrodu, ze které je zázračný životabudič, oskorušovica. Kdo si to neumí představit, stačí se zamyslet nad obyčejným ořešákem královským. Sotva kdo, kdo si zasadí ořech do země, se dočká plné úrody. A ještě s nejistým výsledkem, co nakonec bude padat ze stromu. Čekání na první úrodu je v horizontu deseti, patnácti let, pak dalších pět, než se ořechy ukážou ve své plné síle, abychom zhodnotili jejich kvalitu a výtěžnost. A těch dvacet, dvacet pět let, to je už jedna generace. Proto mezigenerační rostliny. Ale zpátky k mezigeneračním rostlinám mezi kaktusy. Asi to nebudou turbiňáky nebo rebucie, to je jasné. Mě toto přemýšlení napadlo při pikýrování karnégií. Před časem jsem si jich pár vysel, jen tak, ze zvědavosti. Protože jsem je viděl v pana Hanáka v Hulíně. Nebyli to žádní obři, velikostí se rovnali pomeranči. Nevelkému. Ale letité rostliny. V literatuře jsem se dočetl, že v optimálních podmínkách slunné Kalifornie s doplňkovou zálivkou kvetly poprvé ve věku čtyřiceti let. A tolik mi před časem bylo, a podle mého rodokmenu minimálně zbývá! Takže hurá do toho. To je můj čtvrtý důchodový pilíř. Udělám je na vlastních kořenech v hlubokém květináči, na peiráku to asi nepůjde, ať si natáhnou kořeny, nějakých pět, deset let, a pak je hodím do volné půdy. Teploučko, jihomoravské sluníčko, nějaké to hnojeníčko; ještě mít potomstvo. Ne, že bych ho neměl, čtyři dcery, které máme, není málo, ale kaktusářství není dědičné. Koneckonců PP by mohl vyprávět, jak dlouho trvalo, než se jeho láska stala v další generaci nejen prací. A když tak přemýšlím nad x-tou štamprličkou slivovice, je škoda, že Pavel v mých letech nevysel karnégii. Dnes Karel staví nový skleník a mohl mít patnáct, dvacet let náskok, a na důchodek se těšit (marně...?...) na první květy. A o to právě jde. Mít svůj čtvrtý pilíř, pilíř karnegie, pilíř rostliny, která překračuje generace. Těšit se na to, co zatím nikdo nedokázal, nikdo nezažil. Ale to neznamená, že to není možné. A abyste nebyli malomyslní, kdo z vás viděl kvést Ferocactus robustus mimo Mexiko? Tak třeba já, každoročně ve své sbírce. A máme tady výzvu, jako třeba Ferocactus carmenensis. A tak vyzývám všechny čtyřicátníky, pojďme do toho, než se těch pár rostlinek v našich sbírkách vytratí a upadnou v zapomnění. Myslím si, že pokud ho naroubujeme na pořádný F. glaucescens, mohli bychom se i v našich podmínkách dočkat během dvaceti let květů a potomstva. A to stojí za to. Stejně jako celé kaktusářství. A kdo se mnou nesouhlasí, dobře mu tak. Stejně se s ním rád potkám u štamprličky oskorušovice nebo ořechovky, aby se mu rozsvítilo. Tak...