Obregonia denegrii PP 614, San José de Salamanca, Tamaulipas

Obregonia denegrii, kaktus, ke kterému má každý český kaktusář zvláštní vztah. Já tedy určitě, mám jich ve sbírce pětadvacet, a když všechny zakvetou, je to nádhera. Je to pro mě kytka téměř posvátná. Považuje se za jeden z největších objevů A. V. Friče a dodnes je jeho popis platný a obregonii žádný botanik nepřehodil do jiného rodu. Pominu-li přeřazení mezi arikarpusy Haldou, který tam frknul i pelecyfory a strombokaktusy… Jó, udělat velkorod líbivých rostlin, to je machrovina. Ale zpátky k obregonii. Je stále monotypickým rodem (? – vysvětlím později) a je mnohými považována za endemit jaumavského údolí. Když jsem se chystal do Mexika, říkali mi kamarádi, že je jimi údolí takřka vydlážděno. S Marťasem jsme si vybrali jeden krásný den a vyrazili do údolí. Zastavili jsme kousek před Nogales a vydali se dolů. Přestože byl konec října, bylo pekelné horko. Cestou jsme potkali Mammillaria baumii, echinocereusy, opuncie, spoustu Hamatocactus sinuatus, taky Mammillaria viereckii. Ale obregonie nikde. Zkoušel jsem jít až dolů k řece, což znamenalo přelézt pár plotů z ostnatého drátu a prodírat se o nic méně ostnitým bušem. Došel jsem až k řece, a zvažoval, jestli ji přebrodit. Ale nechtěl jsem nechat dlouho čekat Marťase, tak jsem se vrátil. Už na mě nečekal, tak jsem pospíchal zpátky k autu. Cestou mi Martin říkal, že našel Mammillaria prolifera a já hlupák se na ni nešel kouknout, že ji ještě určitě někde potkám… Pak jsme prolézali terén, měli jsme i GPSku na Gymnocactus saueri, leč zavedla nás do lesa. Prý se tam má zastavit auto a jít dále do vyschlého koryta potoka. Dobrá, příště. Při prolézání terénu jsme narazili na krásné Ariocarpus trigonus, asi var. minor, ale o tom v jednom z dalších dílů seriálu, dále skvostné homalocefaly, Mammillaria candida a další kaktusy, jenom ta obregonie nikde. Jeli jsme až do San Jose de Salamanca a pořád nic. Vzdali jsme to, až když slunko lízalo horizont. A tu jsem si všiml, že v Karlově GPSce je nenápadná značka „obr“. Původně jsem si myslel, že to mělo znamenat „obrázek“, protože ostatní kytky byly vždycky popsané celým jménem. Ale když jsem viděl údaj 1,5 km, konečně mi to v hlavě seplo. Řekl jsem Marťasovi, ať na to trošku šlápne – a vůbec nebyl proti, protože slunce už zapadalo za obzor – a za chvilku jsme zastavili, vyběhli pár metrů do svahu a byly tam! Stovky, tisíce obregonií.

Obregonia denegrii PA 088, San Vicente, Tamaulipas, všechny následující obrázky

Žil jsem v představě, že rostou ve stínu keřů, kde jsme je celý den hledali – a ony tady byly na plné výhni. Jen semenáčky se krčily pod keříky, které nám nesahaly ani po kolena. Celkově byla lokalita dost poznamenaná erozí, ale populace byla velmi životaschopná. Našli jsme rostliny od malých centimetrových semenáčků, až po macky, které měly v průměru přes deset centimetrů. Rostliny nekvetly, byly lehce zasušené, několik jich leželo vyvrácených jen tak na zemi s volnými kořeny. Jen je zasadit do květináče… Probrali jsme vlnu v temenech, jestli nám něco nechali mravenci a uspokojeni nálezem obregonie jsme vyrazili zpátky do Jaumave k noclehu. Večer jsme si zašli na jídlo a hledali jsme nějaké pití. Nikde nic nebylo, jen jedna opravdu otřesná nálevna – pusté původně asi bílé zdi, jeden polorozpadlý obslužný pult a jediný host – namol opilý špinavý stařík. Dali jsme si pár piv z plechovky a rychle vypadli do hotelu.

A propos, typová lokalita bývá často označována jako San Vincente. Je to chyba, vesnička se jmenuje San Vicente (bez prvního „N“).

Donedávna byly známy jen dvě lokality, typová u San Vicente a kousek dál další u San José de Salamanca. Podle posledních nálezů jsou další populace nedaleko Jaumave, poblíž známé žluté koule na obratníku Raka a dokonce poměrně daleko od epicentra výskytu v jaumavském údolí - u San Antonia. Rostliny jednotlivých populací se od sebe nijak zásadně neliší, i když se našli tací, kteří těm salamanckým říkali "prerovskyana"...

Na závěr něco málo ke kultuře obregonie – je poměrně snadná. Rostliny v našich sbírkách tvoří velké množství dobře klíčivých semen. Semenáčky snesou i více vody, jen se v ní nesmí vařit na plném slunci. A na závěr vysvětlení k otazníku v úvodu článku. Semen obregonií je v nabídce spousta a tak je už ani moc nesprašuji, každý rok jen pár květů, abych měl širší nabídku semen, navíc neopylené zaschlé květy se z rostlin dají lépe a dříve odstranit. Stejně tak přistupuji i k jiným rostlinám, například k Turbinicarpus alonsoi. Taky udělám pět-šest plodů a končím. V jednom mírném ovínění potencovaném horkem skleníku mi nějak obregonky a alonsáky připadly podobnější než jindy. A protože právě současně kvetly oba druhy, přenesl jsem pyl obregonie na alonsák. Schválně jen v tomto gardu, protože vznikající plod by na alonsáku byl vidět hned, zatímco u obregonie bych musel několik měsíců čekat a ještě si označit zaschlý květ. A světe div se – na alonsáku vznikly plody. Povzbuzen tímto nečekaným úspěchem jsem opylení zopakoval. Opět se stejným výsledkem. Pak už jen zbývalo počkat, zda plody dozrají, dají semena a jestli budou semena klíčivá. Všechno se podařilo. A tak mám dnes ve sbírce světovou raritu, které zatím říkám Alobra, složeninou jmen původních rodičů. Na peiráku semenáčky pěkně narůstají a nejsou zcela podobné ani jednomu z obou rodičů. Jen lituji, že jsem to tehdy nesprášil i v opačném gardu. Co by mi to udělalo, že... Opačné opylení jsem pak opakovaně zkoušel, ale výsledek není tak přesvědčivý. Pár semínek mám, zatím jsem je nesil, takže nemohu pozorovat rostliny, pro něž mám pracovní název Obrala. Ale třeba toto jaro vydá na obregoniích semínka obraly.

A na závěr ještě pár fotek z původní Fričovy lokality: