Pelecyfory, šperky mezi kaktusy, byly původně popsány tři, z nichž dvě vypadly a jedna přibyla. Tou nejpelecyforovatější je jistě Pelecyphora aselliformis. Pořád si pletu, jestli jsou tam dvě „es“ nebo dvě „el“. Ale je to jasné, druhové jméno má po suchozemském korýši stínce zední, Oniscus asellus, protože právě ji připomínají horní plošky tuberkule tohoto mexického skvostu. Jo, ta tuberkule se u pelecyfory nazývá pelekus – odtud Pelecyphora. Pelekus je starořecké označení pro oboustrannou sekeru. Rostlina je známa už dlouho, popsána byla už v roce 1843. Pro svoji výjimečnost byla vždy ve středu zájmu pěstitelů a vzhledem k její ne zrovna snadné kultivaci byla často ve velkých množstvích importována. Vždyť i náš A. V. Frič psal, že jich s partou Indiánů za pár hodin vyrýpali pět tisíc! A ty pak zmrzly na celnici v Podmoklech… Tehdy to asi populaci moc neublížilo, dnes by to byla genocida. Koneckonců před časem se pořádala monstrózní akce s přenesením několika stovek rostlin v rámci Mexika a když přešla mediální vlna o skvělé ochraně, dočetli jsme se, že v botanické zahradě většina rostlin díky „péči specialistů“ uhynula. Původně byly populace popisovány v okolí města San Luis Potosí ve stejnojmenném mexickém státě, dnes jsou známy další u Ventury, Moctezumy atd.

    Druhým zástupcem rodu je Pelecyphora stobiliformis, známá našim pěstitelům spíše jako Encephalocarpus. Jednoznačnou příbuznost rozpoznal už A. V. Frič. Svědčí o ní květ a semeno, které jsou prakticky totožné.