Echinocactus parryi je kaktus, který jsem toužil mít už od dětských let. Mysteriózní rostlina, kterou jsem znal z černobílých fotografií z Backebergova Die Cactaceae. Sehnat semena? Rostliny? Před rokem 1989 absolutně vyloučené. A teď mě všichni milovníci starých pořádků a režimu v současném Rusku kamenujte.

Echinocactus parryi KS 181

    Jediná informace z českých zdrojů publikovaná v časopisu Kaktusy, je z dnešního pohledu zavádějící. Autor uvádí, že kvete jako E. horizonthalonius, asi z neznalosti skutečnosti. Až po roce 1989 se v našich končinách objevila první semena a rostliny. Jednou z prvních nabídek byla semena označená jako KS 181, "soukromá lokalita Libora Kunteho a Jaroslava Šnicera". Semínka se rychle rozprodala a ve sbírkách bylo během několika málo let hodně semenáčků. Na burze v Chrudimi jsem tehdy za pár korun koupil několik pravokořenných rostlinek od pana Stupeckého, který už bohužel není mezi námi. Jenže jsem nebyl tak dobrý pěstitel jako původní majitel, takže rostlinky postupně odcházely. Naštěstí se podařilo dva klony naroubovat. Jak jsem se radoval, když jeden vykvetl. Roubovanec měl sotva pět centimetrů v průměru. Překvapením byl květ. Podle mých informací měl být podobný horizontíku, tedy fialově růžový. Jenže moje rostlina vykvetla žlutě s oranžově-červeným jícnem! Květ připomínal Hamatocactus setispinus, který mi zrovna v téže době kvetl, tak jsem provedl sprášení, ze kterého se vyvinul plod, který poskytl klíčivá semena. Další rok vykvetl i druhý klon, takže jsem začal "dělat" čistá semena. Z prvního sprášení mám jedinou kytku, roste jako pravokořenná a neliší se od čistého E. parryi.

Echinocactus parryi PA 2117, Sierra Samalayuca, Chihuahua

    Když jsem začal cestovat po Mexiku, samozřejmě jsem zatoužil vidět Echinocactus parryi v přírodě. Jako nadšenec do rodu Ariocarpus jsem brzy zjistil, že roste mimo běžné lokality "ariáků", mnoho stovek kilometrů severně, až u hranice s USA. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se dostanu do oblasti, kde roste. Jenže po návštěvě lokalit Mammillaria saboae, haudeana a goldii jsme se přes Agua Prieta a Ciudad Juarez začali vracet zpátky na jih. A právě jižně od Juarez, necelých pět kilometrů od Samalayuca, jsem mohl Echinocactus parryi pozorovat v příírodě. Tady bych uvedl na pravou míru letitý omyl, všichni uvádějí jako název lokality Salamayuca. Ne, opravdu je to Samalayuca.

    Po odjezdu z Agua Prieta jsme minuli Juarez a když jsme se přiblížili k lokalitě MZ0186, zavelel jsem odbočit z hlavní cesty ke kopcům vpravo. Zastavila nás brána. Kousek od ní byla malinkatá budka, ve které v hamace ležel nějaký chlapík, který měl uniformu bezpečnostní agentury. Poprosil jsem ho o průjezd branou, neměl s tím problém, jen mi řekl, že za ní můžeme jet jen přímo a vpravo. Vlevo je to zakázané. To nám nevadilo, protože kopec byl přímo před námi. Otevřel jsem bránu a přijeli jsme na místo, kde se rovina zvedala do kopců. Vyrazili jsme do terénu. Echinocactus parryi jsme našli brzy. Byly to úžasné rostliny. Neskutečně vytrněné. Zpočátku jsem nacházel jen středně velké dospělé rostliny. Ale když jsem si dal tu práci a čas, našel jsem i semenáčky a jednu prastarou rostlinu. Přestože rostliny v našich podmínkách kvetou v první polovině května a z vysýchavých plodů se od báze sypou zralá semena, měli jsme štěstí, že jsme pár zralých semen našli.

    Druh byl pojmenován na počest Dr. Parryho, sběratele kaktusů. V kultuře je ho udržet na vlastních kořenech celkem problematické. Ještě u mladých rostlin to není tak obtížné, ale dovést ho do květu? To je vyšší dívčí... Roubovanci kvetou spolehlivě při velikosti kolem osmi centimetrů v průměu. Plod je vysýchavý, odlučuje se při bázi a semena se sypou mezi žebry k patě rostliny, odkud je vyplavuje déšť. Semena klíčí spolehlivě a dlouho. V poslední době jsou semena i rostliny nabízeny pravidelně a E. parryi se natrvalo usadil v našich sbírkách.