Posledním zástupcem rodu Echinocactus, se kterým jsem se setkal v přírodě, byl Echinocactus polycephalus. Ta rostlina mě fascinovala už mnoho let. Před téměř třiceti lety jsem viděl několik rostlin u pana Nádvorníka v Liboši u Olomouce. Byly to roubované rostliny na mohutných špalcích E. jusbertii. Měly překrásné dlouhé rudé trny a jak byly napité, leskla se jejich tmavě zelená pokožka. Pídil jsem se po semenech nebo rostlinách, ale nebyly k sehnání. K rostlinám jsem se dostal až o mnoho let později.

    Echinocactus polycephalus byl popsán Engelmannem a Bigelowem už roku 1856. A zatímco jiné kaktusy sběrný rod Echinocactus opouštěly, E. polycephalus v něm zůstal dodnes. Dnes je uznávaná jen jedna nižší taxonomická jednotka: var. xeranthemoides.

    V přírodě se tento kaktus vyskytuje především v USA, a to v západní Arizoně, v Kalifornii, Nevadě, a také Utahu. Varieta xeranthemoides je udávána z hraniční oblasti Arizony a Utahu. Výskyt zasahuje taky okrajově do Mexika - do Sonory v oblasti mezi Sonoyta a San Luis Río Colorado a na Baja California v okolí Santo Tomas, vždy jen pár kilometrů od hranice.

    Dlouho jsem si nedovedl představit, že tento kaktus spatřím v přírodě. Do USA nemám spády, a tak jsem přivítal nápad kamarádů navštívit Baja California. Měl jsem tip na populaci před San Luis Río Colorado, kamarád Žeňa znal lokalitu za Sonoyta. Obě jsme navštívili koncem března roku 2019. Bohužel bylo nebe zatažené nízkou oblačností a navíc jsme se do oblasti dostali až odpoledne, kdy už byly špatné světelné podmínky.

    První populace (PA 3346) roste asi 57 km západně od Sonoyta mezi sopečnými kameny na kopci. Rostliny byly v dobré kondici a s poměrně bohatou doprovodnou kaktusovou i nekaktusovou flórou. Druhá populace (PA 3351) naopak roste v rovině, prakticky ve sterilním písku. Nacházeli jsme rostliny v nepříliš dobrém stavu, často mumifikované zbytky starých trsů.

    Ve sbírkách se situace zlepšila, rostliny je možné si opatřit. Před časem jsem viděl na burze velké trsy rostlin údajně z americké pěstírny. I přes vysokou cenu se prodaly. Na vlastních kořenech rostou zvolna a jsou velmi citlivé na zálivku, zvláště ve vyšším věku. Sám mám na vlastních kořenech jen tři semenáčky var. xeranthemoides. Suším je a suším, takže prakticky nerostou, ale žijí. Jestli přezimují, naroubuji je. Mám samozřejmě i další rostliny, které už jsou naroubované a pomalu přirůstají. Je zajímvé, že rostou jen na jaře. V květnu udělají podle možností jednu až dvě areoly a po zbytek roku přes veškerou péči o podnože se už nehnou. Kvetoucí E. polycephalus jsem v přírodě ani v našich sbírkách zatím neviděl.