Gymnocactus mandragora je bezesporu mysteriózní rostlina. Nejstarší zmínka o této rostlině se objevila v roce 1925 v časopisu od samotného Alberta Vojtěcha Friče (Život v přírodě, Praha, 29/32-33, p. 66, 1925). Tenkrát ještě jako Napina mandrgora. Posléze se objevil v různých rekombinacích v rodech Rapicactus, Neolloydia, Lodia, Pediocactus, Thelocactus a Turbinicarpus.

    Dnes se všeobecně uznává, že gymnokaktusy patří do rodu Turbinicarpus. Zatímco v rodu Gymnocactus byla "mandragora" bez dalších taxonomických podjednotek, v novém systému dle Lüthyho se u Turbinicarpus mandragora (Kakteen And. Sukk. 50(11): 279 (1999) rozlišuje šest subspecií: mandragora, beguinii, booleanus, pailanus, subterraneus a zaragosae. Já jsem poněkud konzervativní, a tak se i z praktických důvodů držím názvu Gymnocactus mandragora.

Rozcestník Estanque Menchaca

    Výskyt G. mandragora je omezen na jediné údolí jižně od města Parras v Coahuile. Údolí je dnes od Parrasu prakticky nedostupné. Cesta, která vedla do osady Menchaca, je po jejím opuštění neprůjezdná. Další možnost je přes lagunu od městečka Viesca, ale pro normální auto je to taky velmi obtížné, riskujete defekt nebo uvíznutí v některém sezónním korytu. Nejjistější je dnes cesta z východu od General Cepeda. Ale ani ta není zrovna jednoduchá.

Gymnocactus mandragora PA 3731 roste jen mezi červenými kameny

    Ve své touze spatřit Gymnocactus mandragora v přírodě jsem volil právě tuto cestu. 2. 11. 2021 jsme po strastiplném ploužení se nekonečnými kolonami na dálnici dorazili před půlnocí do Saltillo. Po delším hledání jsme našli hotel, který sice byl dost drahý, ale neměli jsme už síly, takže jsme byli vděční, že jsme si dali sprchu a uložili se ke spánku. Ráno jsme přirozeně zaspali. Po snídani jsme vyrazili na General Cepeda, kde jsem chtěl navštívit lokalitu A. retusus, na které jsem byl v roce 2012. Lokalita byla zčásti zničená, bohužel právě v části, kde rostly ariáky. Našel jsem jen čtyři rostliny, podařilo se mi vydloubnout pár starých semínek. Zásobili jsme se vodou na tři dny a vydali jsme se na západ. Napoprvé jsme minuli odbočku, takže jsme se museli vracet dvacet kilometrů. Byla to moje chyba, protože jsem cestou usnul a nezvládl jsem navigaci. To by nevadilo, spíše nás mrzela ztráta času. Pak, když jsme trefili tu správnou, jsme se přehoupli přes horský hřeben, projeli náhorní planinu a začali jsme se konečně probíjet nekonečnou rovinou k Estanque Menchaca. Na podzim je den krátký a tma přichází rychle, takže jsme museli cestou bivakovat. Zastavili jsme před Rancho El Angel. Udělali jsme ohýnek, vařili jsme večeři a popíjeli cervezu a tequillu. Byl hodně silný vítr, což jsme moc nevnímali, jenže když jsme šli do stanů, zjistil Sergej, že mu ten jeho odfouknul vítr kdoví kam... Tak musel spát v autě. Ráno jsme pokračovali dále, cesta se nám zdála nekonečná, minuli jsme typicky "kočkové" terény, projeli nějakou vesničkou, až jsme konečně minuli křižovatku na Menchaca. Zajeli jsme blíže ke kopcům a vydali jsme se přímo k průsmyku do údolí s mandragorami. Jak už to bývá, cesta na lokalitu bývá delší a obtížnější, než ta zpáteční. Přelezli jsme tři kopce, než jsme v dálce uviděli červenohnědé kopce, kde jsme předpokládali nález G. mandragora. Spustili jsme se do vychlého řečiště, kudy jsme už pohodlně a poměrně rychle postupovali kupředu. I tak jsme na lokalitu dorazili až v 15:45 hod. Mandragory naštěstí rostly na západním svahu, takže jsme je měli na sluníčku a dobře se fotily. Bylo zajímavé, že rostly jen v pruhu hnědočervené břidlice, prakticky bez doprovodných kaktusů. Jen pár metrů od nich rostly E. horizonthalonius a A. lloydii. Na kochání nebylo moc času, čekala nás cesta zpátky. Ta byla nad očekávání snazší, širokým vyschlým korytem jsme sešli pohodlně až do roviny, obešli jsme menší kopeček a byli jsme u auta. Na nocleh jsme jeli do opuštěné Menchaky. Byl to zvláštní pocit, spát mezi ruinami kdysi prosperující vesnice. Ráno jsme se vraceli zpátky přes San Francisco del Barrial, kde jsme zkusili hledat A. kotschoubeyanus. Dlouho jsme marně chodili po rozpálené planině, ale nakonec jsme přece jen zahlédli známý fialový kvítek! Jenže najít další rostliny se nám nedařilo. A jak už to bývá, když už jsme to vzdali a vraceli jsme se k autu, Sergej našel M. coahuilensis! A při jejich focení jsme našli desítky kočubejek, které rostly hned vedle nich. Zpáteční cesta z Menchaca na spojnici Geneeral Cepeda - Parras trvala jen pět hodin. Přesto nás celá cesta na mandragoru stála celé tři dny. Ale stálo to za to!!!

    Pěstitelsky patří Gymnocactus mandragora k obtížně pěstovatelným rostlinám. Semenáčky nemají rády vhlké horko, při nevhodné zálivce padají jeden za druhým. V prvních letech rostou hlavně "do řepy" a přírustky nadzemní části jsou minimální. Každá pěstitelská chyba vede k redukci počtu rostlin. Řešením je brzké roubování semenáčků. Ztrácejí sice svoji řepu, ale na rozdíl od G. beguinii si i po naroubování zachovávají kulovitý tvar. Dorůstají do průměru 8-10 cm. Kvetou brzy zjara bílými květy s růžovým proužkem. Ochota ke kvetení není nijak veliká, pylu bývá poskrovnu, takže nabídka semen je spíše výjimečná, čemuž odpovídá jejich cena. Když se sečtou všechny výše jmenované problémy s reprodukcí a k tomu ještě nedostupnost naleziště, není se čemu divit, že je i téměř po sto letech od objevení Gymnocactus mandragora vzácným obyvatelem našich sbírek.