Rapicactus mandragora je bezesporu mysteriózní rostlina. Nejstarší zmínka o této rostlině se objevila v roce 1925 v časopisu od samotného Alberta Vojtěcha Friče (Život v přírodě, Praha, 29/32-33, p. 66, 1925). Tenkrát ještě jako Napina mandrgora. Posléze se objevil v různých rekombinacích v rodech Neolloydia, Lodia, Pediocactus, Thelocactus a Turbinicarpus.

    Dnes se všeobecně uznává, že gymnokaktusy patří do rodu Rapicactus nebo Turbinicarpus. Zatímco v rodu Gymnocactus byla "mandragora" bez dalších taxonomických podjednotek, v novém systému dle Lüthyho se u Turbinicarpus mandragora (Kakteen And. Sukk. 50(11): 279 (1999) rozlišuje šest subspecií: mandragora, beguinii, booleanus, pailanus, subterraneus a zaragosae.

Rozcestník Estanque Menchaca

    Výskyt R. mandragora je omezen na jediné údolí jižně od města Parras v Coahuile. Údolí je dnes od Parrasu prakticky nedostupné. Cesta, která vedla do osady Menchaca, je po jejím opuštění neprůjezdná. Další možnost je přes lagunu od městečka Viesca, ale pro normální auto je to taky velmi obtížné, riskujete defekt nebo uvíznutí v některém sezónním korytu. Nejjistější je dnes cesta z východu od General Cepeda. Ale ani ta není zrovna jednoduchá.

Rapicactus mandragora PA 3731 roste většinou mezi červenými kameny

    Ve své touze spatřit Rapicactus mandragora v přírodě jsem volil právě tuto cestu. 2. 11. 2021 jsme po strastiplném ploužení se nekonečnými kolonami na dálnici dorazili před půlnocí do Saltillo. Po delším hledání jsme našli hotel, který sice byl dost drahý, ale neměli jsme už síly, takže jsme byli vděční, že jsme si dali sprchu a uložili se ke spánku. Ráno jsme přirozeně zaspali. Po snídani jsme vyrazili na General Cepeda, kde jsem chtěl navštívit lokalitu A. retusus, na které jsem byl v roce 2012. Lokalita byla zčásti zničená, bohužel právě v části, kde rostly ariáky. Našel jsem jen čtyři rostliny, podařilo se mi vydloubnout pár starých semínek. Zásobili jsme se vodou na tři dny a vydali jsme se na západ. Napoprvé jsme minuli odbočku, takže jsme se museli vracet dvacet kilometrů. Byla to moje chyba, protože jsem cestou usnul a nezvládl jsem navigaci. To by nevadilo, spíše nás mrzela ztráta času. Pak, když jsme trefili tu správnou, jsme se přehoupli přes horský hřeben, projeli náhorní planinu a začali jsme se konečně probíjet nekonečnou rovinou k Estanque Menchaca. Na podzim je den krátký a tma přichází rychle, takže jsme museli cestou bivakovat. Zastavili jsme před Rancho El Angel. Udělali jsme ohýnek, vařili jsme večeři a popíjeli cervezu a tequillu. Byl hodně silný vítr, což jsme moc nevnímali, jenže když jsme šli do stanů, zjistil Sergej, že mu ten jeho odfouknul vítr kdoví kam... Tak musel spát v autě. Ráno jsme pokračovali dále, cesta se nám zdála nekonečná, minuli jsme typicky "kočkové" terény, projeli nějakou vesničkou, až jsme konečně minuli křižovatku na Menchaca. Zajeli jsme blíže ke kopcům a vydali jsme se přímo k průsmyku do údolí s mandragorami. Jak už to bývá, cesta na lokalitu bývá delší a obtížnější, než ta zpáteční. Přelezli jsme tři kopce, než jsme v dálce uviděli červenohnědé kopce, kde jsme předpokládali nález R. mandragora. Spustili jsme se do vyschlého řečiště, kudy jsme už pohodlně a poměrně rychle postupovali kupředu. I tak jsme na lokalitu dorazili až v 15:45 hod. Mandragory naštěstí rostly na západním svahu, takže jsme je měli na sluníčku a dobře se fotily. Bylo zajímavé, že rostly jen v pruhu hnědočervené břidlice, prakticky bez doprovodných kaktusů. Jen pár metrů od nich rostly E. horizonthalonius a A. lloydii. Na kochání nebylo moc času, čekala nás cesta zpátky. Ta byla nad očekávání snazší, širokým vyschlým korytem jsme sešli pohodlně až do roviny, obešli jsme menší kopeček a byli jsme u auta. Na nocleh jsme jeli do opuštěné Menčaky. Byl to zvláštní pocit, spát mezi ruinami kdysi prosperující vesnice. Ráno jsme se vraceli zpátky přes San Francisco del Barrial, kde jsme zkusili hledat A. kotschoubeyanus. Dlouho jsme marně chodili po rozpálené planině, ale nakonec jsme přece jen zahlédli známý fialový kvítek! Jenže najít další rostliny se nám nedařilo. A jak už to bývá, když už jsme to vzdali a vraceli jsme se k autu, Sergej našel M. coahuilensis! A při jejich focení jsme našli desítky kočubejek, které rostly hned vedle nich. Zpáteční cesta z Menchaca na spojnici Geneeral Cepeda - Parras trvala jen pět hodin. Přesto nás celá cesta na mandragoru stála celé tři dny. Ale stálo to za to!!!

    Pěstitelsky patří Rapicactus mandragora k obtížně pěstovatelným rostlinám. Semenáčky nemají rády vhlké horko, při nevhodné zálivce padají jeden za druhým. V prvních letech rostou hlavně "do řepy" a přírustky nadzemní části jsou minimální. Každá pěstitelská chyba vede k redukci počtu rostlin. Řešením je brzké roubování semenáčků. Ztrácejí sice svoji řepu, ale na rozdíl od R. beguinii si i po naroubování zachovávají kulovitý tvar. Dorůstají do průměru 8-10 cm. Kvetou brzy zjara bílými květy s růžovým proužkem. Ochota ke kvetení není nijak veliká, pylu bývá poskrovnu, takže nabídka semen je spíše výjimečná, čemuž odpovídá jejich cena. Když se sečtou všechny výše jmenované problémy s reprodukcí a k tomu ještě nedostupnost naleziště, není se čemu divit, že je i téměř po sto letech od objevení Rapicactus mandragora vzácným obyvatelem našich sbírek.

Na jaře v roce 2024 jsem zatoužil znovu navštívit údolí s mandragorou a věnovat mu více času, abych ho prošel více a našel další kopečky s rapikaktusem. Tak jsme s kamarády vyrazili opět od východu. Jenže jsem zvolil cestu rovinami, protože jsme byli ve čtyřech a auto by nezvládlo cestu přes kopce. Cestu jsme začali v hotelu jižně od La Encantada. Zprvu ubíhala v pohodě po široké prašce. Jenže ta se postupně zužovala a zhoršovala, takže jsme chvílemi museli jet i mimo ni, abychom objeli hluboké vyjeté koleje nebo erozní rýhy. Nadávka stíhala nadávku, až všechno vyvrcholilo defektem. Takže všichni ven z auta a přehodit rezervu. Pokračovali jsme dále, jenže po necelých dvou (!) kilometrech přišel další defekt. A tím skončila naše cesta. Co dál? Co nám zbývalo, museli jsme jít pěšky osm kilometrů do El Siete Enero, což je malá vesnička směrem na Menchacu. Po půldruhé hodiny chůze ve žhavé polopoušti jsme dorazili do vesničky, sehnali jsme někoho, kdo byl ochotný s námi zajet k odstavenému autu a odvézt obě defektní kola do místního pneuservisu.

    Bohužel nám "gumadore" sdělil, že jedna z pneumatik je neopravitelná. Takže jsme byli sice zase "na čtyřech", ale bez rezervy. Tak jsme s nejvyšší opatrností jeli sto kilometrů praškou zpátky. To se nám naštěstí podařilo už bez dalšího defektu.

    Ale nevzdal jsem to. O čtyři dny později jsme byli v Parrasu. Zvolil jsem jinou taktiku. Kamarádi navrhovali, že bychom si půjčili terénní auto a zkusili to po staré cestě přes hory. S tím jsem nesouhlasil, půjčovat si další auto mi nepřišlo moudré, navrhoval jsem, že si pronajmeme auto i s řidičem. Prostě taxíka. Když si škrábne auto, je to jeho problém, řídí ho on, že... Nakonec se nám podařilo sehnat dva chlapíky, kteří byli ochotni nás tam odvézt. Cestu jeden z nich znal, protože tam tudy aspoň jednou týdně do Menchaca jezdil za příbuznými. Přestože je původní Menchaca pustá, nedaleko od ní je rancho, kde bydlí dvě rodiny.

Cesta přes první dva hřebeny byla pohodlná, široká, jezdí po ní obyvatelé rančů, ze kterých je možné vidět na kostelík v Parrasu. V době naší cesty bohatě kvetly všechny jukky. Naši průvodci nám říkali, že se to v takové míře děje jednou za čtyři roky a že jsou květy využívány k nejrůznějším kulinářským úpravám.

    Potíže nastaly při sestupu do planin Menchaca. Cesta byla velmi těžce průjezdná, ostré zatáčky plné velkých kamenů, některé zatáčky se musely najíždět i vícekrát, občas jsme museli překonávat i skalní zlomy. Tady kamarádi ocenili, že jsem trval na autě s řidičem. Nakonec jsme dorazili do Menchaca.

    Naši průvodci krátce navštívili své příbuzné, my jsme si mezi tím prošli opuštěnou vesnici. Pak jsem požádal řidiče, jestli by nás nezavezli kousek blíž k lokalitě. Se svým autem nás dostali až k bývalé vodárenské budově. Ale jaké bylo naše překvapení! Parkovala tam malá Kia a podle rozložených papírů na sedadle spolujezdce, kde byl itinerář se jmény kaktusů, bylo nám jasné, "že nám někdo bačuje na lokalitě". A opravdu jsme cestou potkali vracejícího se Evropana, nejspíš z Nizozemska. Byl sám. Že se vydal takovým autíčkem až na mandragoru, to byl opravdu husarský kousek. Naštěstí byl na jiném místě, takže jsme našli mandragory plné zralých semen bez známek sběru. Chtěl jsem ještě jít kousek dále navštívit populaci KMR/RSTR, ale den už se krátil, tak jsem to nestihl.

    Pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Vzhledem k tomu, že už se stmívalo, měl jsem obavy jet po tmě tou hroznou cestou zpátky. Tak jsme to zkusili rovinou směrem do Viesca. Cesta nebyla jednoduchá, bloudili jsme v prachu a mezi keři, několikrát jsme museli obracet před zamčenými branami. Nakonec jsme se šťastně dostali zpátky do Parrasu. Takže: cesta z Parrasu přes hory je možná, ale jen s pomocí místních. Celodenní výlet s pivem v ceně nás přišel jen na pár stovek pesáků na osobu.