Gymnocactus subterraneus ssp. zaragozae, objevený v roce 1972 Ch. Glassem a R. Fosterem při průzkumu údolí Aramberri, je neprávem opomíjenou rostlinou. Škoda, jeho sněhobílé jehličkovité trny s černou špičkou a zvláštní květy těžko popsatelné barvy objevující se brzy zjara jsou ozdobou každé sbírky.

Gymnocactus suterraneus ssp. zaragozae TCG 47101 Cuesta Blanca, Nuevo León

 Najít rostliny v přírodě není příliš složité. Jenže ony rostou jaksi na opačné straně aramberrského údolí, než kam se většinou jezdí. Klasická osa je La Escondida - rozpůlený kopec s A. confusus, pak směr Marmolejo na A. confusus a Thelocactus conothelos var. aurantiacus, pak možná Turbinicarpus hofferi a rychle pryč. Mnohý se městečku Aramberri vyhne. A přitom je tam skvělý hotel s dobrou restaurací a bazénem a milí lidé. Když se vydáte z městečka nějakých patnáct, dvacet kilometrů na jih směrem na Zaragozu, stačí se koukat kolem sebe. Když se změní ráz krajiny a uvidíte pusté svítivě bílé skály, vylezte na ně. S velkou pravděpodobností narazíte právě na Gymnocactus zaragozae. TCG Gruppe uvádí lokalitu Cuesta Blanca, to znamená něco jako bílý svah, nebo bílá stráň. Podívejte se na fotky, asi to má něco do sebe.

To jsou ty kopečky...

A takhle to vypadá na tom správném...

    My jsme měli štěstí, na rostlinky jsme narazili hned na prvním výskoku nad nějakou školou, rostlo jich tam v sádrovcích opravdu hodně. Od malých nudlovitých semenáčků až po dospělé rostliny. Na lokalitě jsme byli v říjnu, takže s květy se nedalo počítat. Našel jsem jeden starý plod, třeba z něj něco bude.

... na kterém roste Gymnocactus subterraneus ssp. zaragozae PA 1273

    Před časem byla objevena vzdálená lokalita přesně na opačné straně aramberrského údolí. Je to hodně odlehlé místo, už před lety jsem si ho vytipoval v mapě, ale než jsem se tam dostal, došli tam jiní. Zkoušel jsem se tam vypravit, ale po dvou hodinách chůze v pekelném vedru s vidinou dalších dvou hodin tam a čtyř zpátky jsem to odpískal.

    V roce 2017 jsem se rozhodl navštívit i severní lokalitu Gymnocactus zaragozae. Nebylo takové vedro, ale sluníčko svítilo z bezmračné oblohy. Kamarádi se mnou nechtěli jít, jejich fyzický fond to neumožňoval, tak jsem to musel dát sám. Není příjemné chodit sám po Mexiku, ale když chcete nějakou kytku opravdu vidět, nic jiného vám nezbývá. Kouknul jsem do navigace, kde jsem měl data z Google Earth, tipnul jsem údolí, kterým to zkusím. Sestoupil jsem do vyschlého koryta a rychlou chůzí jsem se vydal k lokalitě.

    Koryto se stále hlouběji zařezávalo do terénu a jeho stěny se stále z obou stran přibližovaly. Dumal jsem, jak se z toho vyškrábu ven. Místy bylo koryto určitě přes pět metrů hluboko. Aspoň do něj nesvítilo slunko a ostrou chůzi nezhoršovalo vedro. V jednom okamžiku jsem přišel ke kamennému schodu. Byl vysoký dobře dva metry a úplně hladký. Bylo to k vzteku, když víte, že bez pomoci sám na ten schod nevylezete.

    Nakonec jsem opodál našel větší balvan, který se mi podařilo dovalit ke skále a těch pár desítek centimetrů mi umožnilo dohmátnout za hranu a vydrápat se nahoru. Kaňon se stále zužoval, místy byl jen o něco širší než moje ramena. Stěny byly vodou s kamením ohlazené úplně do hladka, jako sklo. Časový plán byl neúprosný: tři čtvrtě hodiny proti proudu, půl hodiny na lokalitu a tři čtvrtě hodiny nazpátek. Když se blížila ta třičtvrtě hodinka, přidal jsem si ještě pět minut. Naštěstí jsem našel kozí stezku v jedné zákrutě, po které jsem se dostal z koryta nahoru nahou na plošinu.

    Bílé sádrovce nabízely možnost nalezení Gymnocatus zaragozae. Jenže mi zbývalo sotva dvacet minut na průzkum. První sonda byla neúspěšná, zkusil jsem jít na jinou stranu skal, kde mi do oka padl první gymnokaktus. Moje radost byla veliká. Jen mi zůstalo deset minut. Našel jsem jen několik málo rostlin, na větší průzkum nebyl čas. Musel jsem se vracet. Únava už byla znát, naštěstí to bylo nazpátek z kopce. Ale kdo máte zkušenost s chůzí říčním korytem po oblých balvanech a štěrku, jistě víte, jak trpí nohy a jak boření do štěrku bere síly. Populace dostala studijní číslo PA 2460. Viděl jsem jen málo rostlin, ale ty, které jsem viděl, byly trošku jiné, než jsou u Zaragozy, rostou kulovitě:

    Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na lokalitě u Cuesta Blanca (PA 1273), to aby měli kamarádi možnost vidět, o co přišli, když se mnou nešli: