Kdo by neznal Echinocactus grusonii? Je asi málo lidí na tomto světě, kteří si pod pojmem kaktus nepřestaví "gruzóna" nebo "saguáro". Pro vědu je známý od roku 1886, kdy ho popsal německý botanik Heinrich Hildmann, o kterém se dá zjistit pouze to, že zemřel roku 1985... Jméno získal podle Hermana Grusona, německého pěstitele kaktusů. Podle mého názoru si zaslouží E. grusonii jiné taxonomické zhodnocení, jeho květy jsou jiné než u ostatních příslušníků rodu, jsou jako slaměnky, a to, že je rostlina veliká a má žebra ještě neznemená, že je blízce příbuzná E. platyacanthus. Asi nebudu daleko od pravdy, když si dovolím tvrdit, že co se týče do počtu jedinců, je to nejrozšířenější kaktus.

Echinocactus grusonii ve sbírce pana Niebla, Ciudad Victoria, Tam.

    V přírodě je tomu přesně naopak. Původní lokalita v Querétaru poblíž Bella Vista del Rio byla prakticky zničena napuštěním zimapánské přehrady. Přežily jen rostliny v nejvyšších partiích skal nad přehradní hrází. V roce 2005 Unger a Huber ohlásili objev echinokaktusu ve státě Zacatecas. Nedošlo k němu nějakým systematickým cílevědomým průzkumem. Z oblasti San Juan de Capistrano byla Lauem popsána už roku 1988 Cor. tripugionacantha a roku 2002 Mammillaria roemeri, takže to nebylo nějak neprobádané území. Unger s Huberem si všimli výsadby Echinocactus grusonii na čerpací stanici na hlavní cestě u San Juan de Capistrano. A protože je napadlo se zeptat, odkud gruzóni jsou, dozvěděli se, že to nejsou rostliny z obchodu, ale z nedalekého kaňonu. Pak už nebylo těžké rostliny najít. Dnes je v bližším či vzdálenějším okolí známo více lokalit.

Echinocactus grusonii querétarského typu ve sbírce pana Niebla

    Na svých potulkách po Mexiku jsem viděl mnohé kaktusové "špeky", ale Echinocactus grusonii mi stále odolával. Opakovaně jsem plánoval, že se na něj podívám v původní známé oblasti výskytu. Už v roce 2012 jsem s kamarády stál před portálem tunelu u přehrady a koukal jsem na chodník nad ním. Skupina nakonec odhlasovala, že se na gruzóny nepůjde, i kdyby se hlasovalo s opačným výsledkem, nahoru bych nelezl. O dva roky později jsem mi kamarádi z Ruska ukázali jiný chodník, ale přes čtyřmetrový stupeň se na něj nedalo dostat. A v roce 2018 jsem měl tip, že rostou na skalách nad marinou za posledním tunelem, ale bohužel jsme je tam nenašli. Ale protože jsem chtěl toho roku gruzóna vidět stůj co stůj, naplánoval jsem i návštěvu kapistránské populace.

Můj první gruzón v přírodě

    Po návštěvě lokality Coryphantha tripugionacantha u Puente Tepetatia jsme projeli městečkem San Juan de Capistrano a spustili se klikatící se praškou na dno údolí. První pokus proti proudu řeky byl neúspěšný, tak jsem se vydal sám po proudu. Lesíkem jsem proběhl asi čtyři sta metrů, abych pak na první svislé skále nad potokem spatřil svého prvního gruzóna (PA 3239) v přírodě. Vrátil jsem se pro kamarády, aby se i oni potěšili s tímto mimořádným kaktusem. Všechny rostliny byly nedostupně vysoko na skalách, takže jsem si na žádnou rostlinu "nesáhl". Zkoušel jsem jít ještě dál po proudu řeky, ale ani tam jsem dostupnější rostliny nenašel. Kamarád Sergej se vyšplhal na skálu nad nejnižší rostlinou a dlouhým klackem shodil pár zralých plodů. Při návratu z lokality jsem si na benzince všiml několika rostlin E. grusonii, ale měli jsme ještě v plánu návštěvu M. senilis a M. roemeri, tak jsme se tam zastavili až při odjezdu z oblasti. Rostliny, které jsem tam viděl, byly kapistránského typu a bohužel už měly v pozdním odpoledni zavřené květy. Kdybych tehdy věděl, že jsou to rostliny, které vedly k objevu kapistránské populace, určitě bych neotálel s jejich návštěvou. Ptal jsem se místí obsluhy, jestli jsou z kaňonu, ve kterém jsme byli, ale ruka Mexičana ukázala k horám na druhou stranu, někam za M. roemeri.

    Psát o kultuře E. grusonii by bylo nošením dříví do lesa. V pěstírnách jsou jich ročně produkovány milióny. V příhodných podmínkách dospívají ve věku kolem deseti let a je přirozené, že se v takových počtech rostlin objevily mutace. Tak se dnes můžeme těšit s rostlinami bělotrnnými, beztrnnými, s trny krátkými a silnými, zakroucenými a já nevím, jakými ještě. Vzhledem k tomu, že je E. grusonii samosprašný, kultivary se daří dobře udržovat a šířit. Ještě v českých článcích z počátku století se píše, že v našich podmínkách tento kaktus nekvete. A opravdu, když jsem žil a studoval v devadesátých letech v Olomouci, pravidelně jsem se chodil dívat na gruzóny do skleníků na Floře. Přestože to už tehdy byly obrovské rostliny, na rozdíl od těch, které jsem viděl v Monaku, nekvetly. Ale i v jejich hlavách nakonec uzrálo rozhodnutí rozkvést. Ale byly to spíše jednotlivé květy, zatímco v příhodnějších podmínkách kvetou celými věnci květů. Dnes už má kvetoucí E. grusonii mnoho kaktusářů, kvetou u nás už i kultivary. A je jen otázkou času, kdy dospějí některé z těch tisíců kapistránských gruzónů, které vzešly z dovezeých semen.

Rostlina na čerpací stanici u San Juan de Capistrano

    Vidět v přírodě gruzóna v oblasti Presa Zimapán zůstal dlouho nesplněným snem. V roce 2019 jsem neměl dost času na to, abych ušel posledních čtyři sta metrů na hranu kaňonu Rio Moctezuma, rok na to mě "uzemnil" COVID-19, takže k akci došlo až na podzim roku 2021. Cílem nebyl přímo E. grusonii, snažil jsem se najít další populaci Turbinicarpus lausseri. S kamarádem Sergejem jsme se museli prodrat velmi hustým křovím, abychom se pak dostali až na samou hranu kaňonu. Po více než hodinovém neúspěšném pátrání po malých hlavičkách turbinikarpusů jsem na malé mýtince ve vysokém křoví zcela náhodou narazil na gruzóna, který mi bohatě zaplatil ty čtyři hodiny, které jsem plahočením se po kopcích nad zimapánskou přehradou strávil.

Echinocactus grusonii PA 3798, Presa Zimapán, Querétaro