Ariokarpusy, či snad správněji ariokarpy jsou rostliny, které mi učarovaly už v dětství, když jsem je poprvé viděl na rozmazaných fotografiích v knize Pěstování kaktusů pánů Fleischera a Schütze.

   Horší to bylo s jejich dostupností. Psal se asi rok 1983 a mně se podařilo koupit sbírku po zemřelém krnovském kaktusáři, panu Krákorovi. Ta koupě ovlivnila hodně můj další život. S kytkami jsem koupil i Die Cactaceae od Backeberga – a protože dílo je v němčině, musel jsem slíbit, že se budu učit na gymnáziu německy. Mimochodem, tou koupí Backeberga jsem trošku naštval Lumíra Krále, který měl na komplet zálusk. Ale zpátky k ariáčkům, jak svoje milované kytky nazývám. V koupené sbírce byly i dva A. kotschoubeyanus, jeden A. trigonus a tři A. retusus. Ten největší z nich, který, roubovaný na malý pes, už tehdy byl v desítce květináči. A je v mojí sbírce dodnes. Má čestné místo mezi všemi těmi polními a studijními čísly ostatních ariáků a pokud byl vyset z importních semen (jak jinak v té době), určitě má rodiče někde v okolí Huizache.

   Zabývat se systematikou, to by bylo asi nošení dříví do lesa a jsou na to povolanější, ale neodpustím si některé svoje vlastní komentáře, které si snad, jako letitý pěstitel a dnes už i bažant-cestovatel, mohu dovolit.

Ariocarpus agavoides

Ariocarpus agavoides SB 370, Tula, Tamaulipas

   Popis ing. Castaňedy pochází z roku 1941 a od té doby je tento druh vystaven intenzivnímu zájmu ze strany pěstitelů a sběratelů. Původně byl tento druh popsán jako Neogomesia podle guvernéra Tamaulipasu Marte Gomeze. Je s podivem, že to agavoideska na původní lokalitě do dnešních dob vydržela. Rostlin z typové lokality je v našich sbírkách spousta a myslím, že není důvod další rostliny loupit v přírodě. Před mnoha lety psali ve slovenském časopisu Cacaceae, že je v okolí Tuly více lokalit, údaje kolísají mezi třemi až pěti, ale kdykoliv jsem se někoho na toto zeptal, všichni nakonec uvedli jedinou. Snad jen Roman Staník uváděl dvě čísla a to RS 602 a 602a, u které bylo napsáno „SW of Tula“. Nabídka se mockrát neopakovala, ale podařilo se mi pár semenáčků dovést do květu a udržet je v kultuře. Když jsem se autora ptal, jaký je mezi nimi rozdíl, řekl mi, že si to moc nepamatuje a že je to to samé. RS 602a se už v nabídkách neobjevuje. Moje rostlinky RS 602a jsou malinko odlišné od SB 370 nebo PP 208 či MZ 202, mají užší a delší tuberkule, na konci občas lehce rozeklané. Ale hodnotím na základě dvou klonů a jejich potomstva. Před časem, když u nás strašili s CITESem, jsem si objednal u Steva Bracka semena s označením SB 370 a byly to první pravokořenné ariáčky, které mě potěšily svými květy. Vyséval jsem je v roce 1996 a o to více mě bolelo, když jsem o pár z nich po patnácti letech bezproblémové kultivace přišel. Inu, zálivka je u ariáčků vždycky sázka do loterie. Nakonec jsem se rozhodl si situaci sám prověřit. V průběhu několika let a opakovaných návštěvách okolí Tuly jsem nakonec našel čtyři subpopulace v bezprostřední blízkosti města. Na druhé mexické cestě jsme chtěli vidět Gymnocactus ysabelae a při jeho hledání jsme náhodou narazili na dosud nikým nepopisovanou populaci na témže kopci (PA 906). Kousek dále jsem měl GPSku, kde Daniel Lebhart našel na jednom místě pár A. agavoides spolu s A. kotschoubeyanus. Popojeli jsme asi kilometr a vydali se smíšenou populaci najít. Cestou jsme narazili na další populaci A. agavoides (PA 913) a přes pole velmi hlubokých erozních rýh jsme dorazili na GPS. Smíšenou populaci jsme bohužel nenašli, vzala asi za své, zbylo pár Efc. pentacanthus a E. horizonthalonius.

Ariocarpus agavoides PA 0906, Tula, Tamaulipas

Ariocarpus agavoides PA 0913, Tula, Tamaulipas

   Když jsem byl před lety na návštěvě u kamaráda na Slovensku, viděl jsem v jeho sbírce dva květináče s importy z různých lokalit. Ptal jsem se ho na obě lokality a dozvěděl jsem se, že rostliny s vyšší sběrovkou jsou z lokality vzdálené několik desítek kilometrů od Tuly. Časem se lokalita stala známou a je to taky ta, kterou jsem navštívil. Většinou bývá označována jako 30 km jižně od Tuly, nebo Las Cruces. Cesta z Tuly je pro našince poněkud nestandardní, přirovnal bych to k čerstvě navezenému makadamu s vyjetými kolejemi. Když to člověk protrpí a má příznivý protivítr, který milosrdně vane mraky prachu za vás, po třiceti kilometrech v nenápadné pravotočivé zatáčce zastaví a vydá se na první kopeček vlevo. Pak už jen zbývá chodit uctivě v hlubokém předklonu po lokalitě, míjet krásné echinokaktusy, glandulikaktusy, koryfanty a mamilárky, vyhýbat se trnům všudypřítomných cylindropuncií a vzývat Štěstěnu, aby mu do cesty postavila agavoidesku. Při první cestě s kamarádem Martinem jsme na lokalitě strávili skoro čtyři hodiny a výsledkem byla jediná rostlina! Určitě jich tam bylo více, ale bohužel nekvetly, tak se hledaly špatně. Zkoušeli jsme malé holé plácky mezi vegetací, kde jich má v jakýchsi hnízdech růst nejvíce, ale nenašli jsme ani tuberkulku. A kdo zná moji absolutní lásku k ariáčkům, dovede si představit, že jsem každou mýtinku prolezl po čtyřech. Zkoušeli jsme hledat i pod nízkými keříčky, kde jsem nakonec našel moji jedinou „divokou“ agavoidesku. Když jsem to pak probíral s kamarády obeznalými situace, dospěli jsme k názoru, že na lokalitě je opravdu asi jen málo zbývajících dospělých rostlin a populace potřebuje klid, aby se vzpamatovala. Každopádně tato jediná rostlina mě utvrdila v přesvědčení, že se jedná o rozpoznatelnou populaci, která by si zasloužila nějaké taxonomické zhodnocení, na jaké úrovni, to už nechám na jiných. Rostlinka, kterou jsem našel, mě na první pohled zaujala širokými, až lžičkovitě ztluštělými a prohnutými tuberkulkami. V kultuře jsou rostliny tmavší, člověk by řekl, že dostaly více dusíku a taktéž mají kratší a širší tuberkulky, často s koncovým roztřepením a působí kompaktněji. Mám je z více zdrojů – LH, KMR a RS a týká se to všech. Je velká škoda, že se tato svébytná agavoideska neobjevuje v nabídkových listech a uniká kaktusářské pozornosti. Už jen proto, že je v přírodě tak málo rostlin, by si to od nás určitě zasloužila. Na lokalitě jsem měl ještě jeden zážitek. Přestože – a možná právě proto – že je lokalita na severojižní cestě mimo civilizaci a je asi jednou z tranzitních cest drogových pašeráků, je velmi pečlivě hlídaná vojáky. Při návštěvě lokality jsem musel jít dvakrát s rukama nad hlavou k autu, u kterého patrolovala desítka po zuby ozbrojených vojáků a podrobit se kontrole. Počáteční obavy však byly rozptýleny, protože se vojáci chovali velmi korektně, až přátelsky. To když zjistili, že jsem gringo z Evropy, který fotí nějaké hlouposti na bezvýznamné kótě. Při druhé cestě jsem si poopravil názor na velikost populace, rostliny byly totiž v plném květu a tak se snadno hledaly. Rok před tím jsem je hledal na trošku jiné expozici svahu, stačilo ujít pár desítek metrů a rostlin se daly najít celé skupinky. Ale když byly bez květů, ty tři-čtyři tuberkulky bylo možné vidět opravdu jen z několika desítek centimetrů.

Ariocarpus agavoides PA 0037, Las Cruces, Tamaulipas

Ariocarpus agavoides PA 0037, Las Cruces, Tamaulipas

Ariocarpus agavoides PA 0037, tři rostliny na snímku

Protidrogová hlídka

Ariocarpus agavoides od Las Cruces (vlevo) a od Tuly RS 602a (vpravo)

   Poslední  (zatím?) překvapení u Ariocarpus agavoides přinesli Sotomayor a kol. v roce 2000, když publikovali popis Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis, lišící se od typu především zachovalými trny v areolách. Roste v Municipio Guadalcazar ve státě San Luis Potosí. V době popisu popisují autoři dvě oddělené populace, na kterých lze nalézt mnoho rostlin. Dnes je situace jiná, populace jsou zdecimované sběrateli. Mně samotnému si jeden „pěstitel“ z Frýdeckomístecka stěžoval, že když byli na lokalitě, našli pouhých třináct rostlin a že je to tam pěkně vyrabované. Sami jich přivezli šest nebo sedm. Jen jsem se ho zeptal, jestli ho těší, že sami zredukovali populaci na polovinu… Stejně jako populace od Las Cruces, i sanluisenské zůstaly u našich pěstitelů bez většího zájmu. Na největší tuzemské burze je nabídka malá a navíc jsem ani nezaznamenal větší poptávku, protože nemám pocit, že by se po těch několika málo rostlinkách zaprášilo. Škoda, měli bychom je v kultuře co možná nejvíce namnožit pro případnou reintrodukci. Já mám ve sbírce dva květuschopné roubovance a pár nedospělých semenáčků a mohu potvrdit zkušenost jejich původního majitele, že rostou o poznání pomaleji než typové rostliny. Prý kvetou o několik týdnů dříve, což mohu potvrdit. "Vampýrky", jak se jim pro jejich drápovité trníky říká, mi kvetou opakovaně na začátku září.

Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis RSTR 133, Jaujal, SLP

   Protože nemám možnost jezdit každý rok i vícekrát do Mexika, můj zájem se soustředí spíše na ariokarpusy s malým areálem výskytu. Snažím se pokud možno detailně zpracovat celý areál. A to je např. u A. fissuratus práce na desetiletí. Tak jsem i na třetí cestě věnoval čas dalšímu průzkumu A. agavoides. Tentokrát jsem chtěl ověřit přírodní hybrid s A. kotschoubeyanus var. albiflorus v blízkosti Tuly. Měl jsem přesnou GPS od Johna Millera. Moc jsem se těšil, že uvidím zajímavé přechodové formy, jak jsou na fotografiích na webu Living Rocks of Mexico (http://www.living-rocks.com/agavxkot.htm). Lokalitu jsem navštívil, intenzivně jsem hledal, ale bohužel jsem našel jen "čisté" agavoidesky. To ale neznamená, že tam nejsou. Zajímavé bylo, že některé rostly až v typicky kočkovitém terénu, tedy v jílu. Hledal jsem i čisté kočubejky, ale část lokality byla bohužel zničená. Agavoidesky začínaly kvést, nejvíce jsem jich nacházel poblíž mravenišť, kam loupežníci mravenci zanášejí semínka - a občas nějaké ztratí a tomu se pak ve vyčištěném terénu na okraji mraveniště náramně daří.

Ariocarpus agavoides PA 1135, západně od Tuly, Tamaulipas

Ariocarpus agavoides PA 1135, západně od Tuly, Tamaulipas

Ariocarpus agavoides PA 1135, v terénu, kde bych hledal spíše A. kotschoubeyanus

Ariocarpus agavoides PA 1135, semenáčky v mraveništi

   A když jsem se chtěl věnovat více agavoidesce, samozřejmě jsem nemohl nenavštívit sanluisenskou subspecii. Napoprvé to bohužel nevyšlo, řidič si jaksi nevšiml, že nemáme dost benzínu, takže jsme to za Santa Rita museli uhnout na Tulu a El Jaujal zůstal daleko před námi. Tak jsme aspoň zaskočili k Las Cruces. Letos tam agavoidesky nekvety, ale vzhledem k tomu, že jsem je předloni viděl, nebyl pro mě problém je nalézt a ukázat kamarádům. Největší radost měl Žeňa Safronov - byl na lokalitě s Igorem Drábem a nenašli je s tím, že Igor, starý mexický harcovník, říkal, že agavoidesku nikdy v přírodě neviděl. Žeňa nadšeně volal: "Ja sďélal Drába!!!".

   Na lokalitu sanluisensisky jsme se vydali až následující den. Bohužel cesta končila asi čtyři kilometry od lokality a moji ruští kolegové nechtěli jít tak daleko. Tak jsme se vydali k San Isidro na druhou známou lokalitu této subspecie. Kolegové říkali, že to loni zkoušeli, ale tak lilo, že se neprobili. S autem jsme se dostali asi kilometr k lokalitě a vydali se pěšky ke kopečkům. Když jsme dorazili na lokalitu, první, co nám padlo do oka byly kvetoucí neolloydie - a hlavně - kvetoucí A. retusus. Nevěděl jsem, že roste spolu s A. agavoides ssp. sanluisensis. A oba ariáky rostou často jen pár centimetrů od sebe. Tak proto kvete sanluisenská agavoideska tak brzy - to aby se nepotkala s retusáčkem. Hledal jsem hybridy a žádný nenašel. Zatímco o lokalitě u El Jaujal se říká, že je tam jen několik málo rostlin, u San Isidro jich jsou stovky, či spíše tisíce. Na každé malé plošince či mýtince jsme nacházeli mnoho rostlin. A zatímco u Las Cruces se musel člověk plazit s čumákem u země, aby našel pár rostlinek, tady jich bylo opravdu nepočítaně. Všechny už byly odkvetlé, na některých byly vidět letošní plody.

Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis PA 1166, San Isidro, SLP

Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis PA 1166, San Isidro, SLP

Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis PA 1166, San Isidro, SLP

Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis PA 1166, San Isidro, SLP

Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis PA 1166, zrající plod

A. agavoides ssp. sanluisensis PA 1166 společně s A. retusus PA 1164

Podzim 2015:

   Hlavím cílem podzimní výpravy roku 2015 pro A. agavoides bylo najít hybrid s Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus. Tentokrát bylo více času a tak se nakonec podařil úžasný výsledek, který znamenal najít současně kvetoucí oba ariokarpusy. Je to asi můj největší úspěch v Mexiku. Najít tyto ariokarpusy kvetoucí v jeden čas na jednou místě je unikát. Chtělo to spoustu času, úsilí a hlavně štěstí, než se to podařilo. Agavoidesek je na lokalitě spousta, kočubejku jsem našel až letos. A nebýt toho, že jedna kvetla, nenašel bych je ani tentokrát. Ještě najít v přírodě hybrid. Jsem tak blízko...

Ariocarpus agavoides PA 1135, tentokrát v plném květu (29.10.2015)

   Při odjezdu z Tuly jsem chtěl vidět A. kotschoubeyanus var. albiflorus u Naola. Potřebovali jsme tankovat a chlapi chtěli něco zbaštit, tak jsem se nechal vysadit na kopci na západ od hlavní cesty a zkoušel najít další mikropopulaci A. agavoides u Tuly, to by už byla moje čtvrtá. Byl jsem úspěšný, byť jsem našel jen jednu rostlinu:

Ariocarpus agavoides PA 1678, západně od Tuly, Tamaulipas

   Opět jsem navštívil lokalitu A. agavoides ssp. sanluisensis u San Isidro. Poslední obydlí před lokalitou se jmenuje Los Anjelos. Ejido má dvě popisná čísla, auto se parkuje u Los Anjelos č.p. 1. Naši návštěvu ukončila bouřka, k autu jsme se vrátili promoklí na kost. Nocovali jsme u El Jaujal s tím, že ráno pokoříme druhou lokalitu A. agavoides ssp. sanluisensis. Bohužel celou noc lilo a ráno jsme měli problémy vůbec odjet, natož se blátem brodit čtyři kilometry k sanluisensiskám. Cestou na Huizache jsme zkusili najít další populaci, ale bez úspěchu.

Ariocarpus agavoides ssp. sanluisensis PA 1166, Los Anjelos, SLP

Podzim 2016:

   Letos jsem si dal za úkol pokořit poslední známou a mnou zatím nenavštívenou populaci Ariocarpus agavoides - sanluisensisku u El Jaujal. Předloni ani loni jsem neměl štěstí na počasí a vůli kamarádů ji navštívit. Letos jsem byl rozhodnutý ji pokořit. Spali jsme na známém fleku na odbočce na La Polvora. V noci nám do tábora vběhl rozzuřený býk, běhal mezi stany, byla ve mně malá dušička. Když je člověk po krk ve spacáku, moc velkou šanci v případě útoku na stan nemá. Nakonec si to býk rozmyslel a šel za svými kravkami, takže jsme se živí a zdraví dožili rána. Vstávali jsme ještě před východem slunce, uvařili jsme si první snídani na ohni na letošní výpravě, prošli jsme se po okolí, pohledali jsme opět neúspěšně kočubejky a když proschly stany, vydali jsme se do Jaujalu. Cestou jsme navštívili populaci Turbinicarpus pseudopectinatus, flaviflorus jsem odložil na příště. Přijeli jsme na místo, kde jsme loni skončili a projeli jsme ještě kousek dále, kam až auto zvládalo. I tak ukazovala navigace 5,5 kilometru napřímo. Žeňa zůstal v autě a se zbytkem výpravy, Voloďou a Sergejem, jsme se vydali na cestu. Rusové moc neplánují a nepřipouštějí si problémy nebo možnost komplikací. Na více než patnáctikilometrovou cestu při bezmračné obloze a 27st. ve stínu a bezvětří si nevezmou s sebou ani kapku vody. Že si nevezmou koordináty zaparkovaného auta, to je normální. Bohužel jim pak nepřijde divné chtít vodu po někom, kdo ji celou cestu nese. Cesta na lokalitu vedla hustou vegetací, v závěru byl porost Cylindropuntia leptocaulis tak hustý, že ho bez mačety nebylo možné projít. Zbývalo pár stovek metrů, které jsme se zoufale snažili nějak prolézt. Nakonec se nám to podařilo obejít o po přechodu dvou malých kopečků jsme se dostali na lokalitu. Agavoidesky PA 2034 jsem našel brzy.

    Podle jednoho známého, který tam před lety byl, našli jen několik rostlin. Měl jsem štěstí, viděl jsem pár desítek rostlin. Oproti populaci u Los Anjelos byly rostliny menší, sušší, hůře se hledaly. Svojí barvou lépe splývaly s kameny. Zatímco na druhé populaci člověk zřetelně rozlišoval rostliny ve stoje, tady jsme museli chodit v podřepu a ani z několika desítek centimetrů nebyly agavoidesky zřetelně vidět.

    Opět jsme je našli odkvetlé. Když jsme si rostlinky podle mého dostatečně prohlédli, zavelel jsem k návratu. Před námi byla více než dvouhodinová cesta, neměli jsme už vodu a teplota vzduchu dále stoupala. Opakoval jsem výzvu k návratu. Žádná odezva. Znovu jsem zavelel k odchodu. A pak zase znovu a znovu. Došla mi trpělivost a vytekly nervy. Ať si tady klidně chcípnou, já jdu zpátky. Z kopečku jsem našel pěknou cestu, po které jsem se ostrou chůzí vydal zpátky k autu. Cestou jsem viděl opuncii napadenou červcem nopálovým. Pár jsem jich rozmáčknul, jestli z nich opravdu poteče karmín - a opravdu, byla to košenila. Pečlivě jsem sledoval navigaci a když ukázala nejkratší vzdálenost mezi cestou a autem, odbočil jsem do terénu. Přelezl jsem pár plotů, přešel políčka a úplně zničený jsem přišel k autu. Nohy mě neskutečně bolely, ve farmářkách, které nosím do terénu, jsem prošlápl podrážku a hřebíčky mi rozedraly chodidla. Měl jsem je samý puchýř. Ale stálo to za to. Kolegové přišli k autu téměř s půlhodinovým zpožděním a ještě se rozčilovali, že jsem odešel sám. Holt, za dobrotu na žebrotu.

Podzim 2017:

   Agavoidesky mám prakticky zvládnuté, letos jsem zkoušel hledat na severním okraji Tuly; je tam pár místeček, kde jsem si myslel, že by ještě mohly být. Ale už při prvním pohledu na kopečky mi sporá doprovodná vegetace naznačovala, že tam asi agavoidesky nebudou. A taky že ne. Ale prověřit jsem to musel. Odměnou mi byla mikropopulace Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus. Prošel jsem PA 0906, PA 0913 a PA 1135. Letos jsem to opravdu trefil. Kvetly stovky a stovky rostlin kam oko dohlédlo, pár jsme našli dokonce na nepoužívaném pozemku mezi domy na okraji města. Opravdu úžasná záležitost. Tak jsem je ještě kvést neviděl. Navíc byly v plném květu kočubejky. I ve smíšené populaci, takže jsem si zahrál na včelku a napomohl jsem vzniku hybridů. Zkoušel jsem hledat hybridní populaci, kterou pozoroval Daniel Lebhart a kde jsem byl v roce 2012. Bohužel za pět let tak postoupila výstavba, že místa, kde by mohly růst kočubejky, jsou nenávratně ztracena, přežívají jen agavoidesky PA 0913 ve vyšších partiích lokality. Dále už nemá smysl mlátit prázdnou slámu, více řeknou fotografie:

PA 0906:

PA 0913:

PA 1135:

Jaro 2019:

   Agavoidesky nebyly hlavním cílem, ale přesto jsem si našel chvilku, abych je poprvé viděl na jaře. V okolí Tuly jsem navštívil lokalitu PA 0913, kterou jsem považoval za nejohroženější. A můj předpoklad se bohužel naplnil. Lokalita byla prakticky zničena výstavbou domků. Zoufale jsme s kamarády prohledávali těch několik desítek metrů čtverečních mezi parcelami. A ač jsem odpůrcem "kopání rostlin", tentokrát jsem zavelel: "Všechno, co najdete, vykopat, odvézt". Výsledek byl tristní. Našli jsme posledních pět rostlin. Naštěstí se podařilo rostliny etablovat a získat z nich semena, takže budoucnost této populace je zajištěna aspoň v kultuře. Největším překvapením ale byl nález kočubejky mým ruským kamarádem. Našel ji na hraně cesty v návalu odhrnuté zeminy na povrchu, zasušenou, polomrtvou.

    Protože jsme měli nějakou hodinku rezervu, rozhodli jsme se navštívit agavoidesky u Las Cruces (PA 0039). Pohodlně jsme rostliny našli, některé už měly zralé plody.

Podzim 2021:

    Po přestávce zaviněné celosvětovou pandemií COVID, jsem se zase dostal do Mexika. Samozřejmě jsem nevynechal lokality A. agaovoides. Bohužel jsem byl svědkem další devastace několika málo zbývajících lokalit. Populace PA 0906 dostala smrtelnou ránu. Tam, kde jsem měl označenou dobrou desítku rostlin, sem nenašel jedinou. Většina lokality je rozparcelována, obehnána dráty a celý povrch byl stržen. Našel jsem na okraji lokality pár ztracených rostlin:

    Ještě smutnější je situace na lokalitě PA 0913. Přes usilovné pátrání se nám na zbytcích potenciálně nedotčeného terénu o velikosti pár metrů čtverečních nepodařilo nalézt jedinou rostlinu. Populaci považuji za zničenou. Pár zachráněných rostlin z minulé cesty pravidelně kvete a plodí semena. Lokalita vypadá takto:

Podzim 2022:

    Po letech jsem navštívil populaci u La Cruces (PA 0037). Našli jsme mnoho odkvetlých rostlin, populace se zdá nedotčená ilegálním sběrem rostlin:

    Pokračuje devastace populace PA 0906, našel jsem s obtížemi několik rostlin, jednu parádní, která roste mezi domy kousek níže, zatím nikdo nezničil:

    Zachránil jsem pár semenáčků. Zatím je v kultuře zajištěna populace PA 0906, PA 0913. Populace PA 1135 je v přírodě omezená na pár desítek metrů čtverečních, kde se zatím neděje žádná likvidace, ale podle mě je to jen otázka času. Asi díky devastaci svahu nad populací došlo ke změně hydrologických poměrů a rostliny usychají. Echinocereus cinerascens, který chránil dvojici rostlin, kterou můžete vidět v květu o kousek výše (rok 2015), je mrtvý a rostliny pod ním jsou ve špatné kondici: