Ariocarpus bravoanus byl popsán v roce 1992 Hernandezem a Andersonem a malinko zůstal stranou zájmu, protože v té době vévodily kaktusářskému zájmu geohintonie a nové aztékium, a taky hrozby orgánů ochrany životního prostředí, slibujících pokuty, zabavování rostlin a vyhrožujících nutností registrace všech CITES rostlin a kaktusových sbírek.

   Okamžitě jsem zbystřil a začal ho intenzivně shánět. Zpočátku marně, psal jsem renomovaným pěstitelům, ale odpovědi byly vyhýbavé či rovnou zamítavé, zkrátka buď rostliny neměli, a nebo mi slušně odpověděli, že není vhodná doba o této rostlině mluvit. Nakonec jsem uspěl u Vaška Janského z Olomouce, který měl registrované rostliny, prý původem od Heinze Swobody. Taky jsem vděčný malému Jardovi, který mi při jedné naší „nadměrné konzumaci“ slíbil, že něco doma najde. Ráno jsem si říkal, že vůbec nemá smysl se mu připomínat a že by bylo nefér chtít po něm splnění slibu z doby, kdy nám plavaly krvinky v alkoholu. Jaké bylo překvapení, když mi za půl roku bravíky se svým lišáckým úsměvem přivezl a jen prohodil: „Tady máš ty kytky“. Nakonec jsem objevil první nabídku semen s označením PP 422 a bravíček se trvale zabydlil v mojí sbírce.  Roubovanci rostli rychle, začali druhým a ještě více třetím rokem kvést a dnes, když vykvete všech pětadvacet dospělých rostlin a jsou schopny udělat každá tři až pět (rekordmani i sedm) květů, o semena není nouze. Semenáčky pod zářivkami pěkně prosperují, ale žádní rychlíci to nejsou. Ukazují svoji příbuznost k Ariocarpus fissuratus.

Ariocarpus bravoanus PA 284, El Nuňez, SLP

   Když už jsem se dotkl systematiky – druh původně popsaný jako Ariocarpus bravoanus je dnes systematiky dělen na dvě subspecie: nominotypickou ssp. bravoanus a dále ssp. hintonii, což je náš známý Ariocarpus fissuratus var. hintonii. Objev A. bravoanus potvrdil Andersonovu teorii vývoji areoly a jasnou spřízněnost rostlin rodu Neogomesia, Ariocarpus a Roseocactus. Anderson demonstruje příbuznost těchto rodů na umístění areoly, která je u původního rodu Ariocarpus v paždí mezi bradavkami, u rodu Roseocactus se protahuje podél bradavky, až se nakonec u rodu Neogomesia přesunuje k hrotu bradavky. Jsou známy formy A. retusus, které mají také protaženou areolu podél celé bradavky a navíc ještě i vybavenou drobnými trníky; bývají označovány jako Ariocarpus pectinatus. I některé formy A. retusus ssp. scapharostroides mívají protaženou terminální areolu, např. známá PP 378 7 km S of Las Tablas. Ariocarpus bravoanus má terminální areolu jako neogomesie, ale povrch bradavek ukazující jasnou příslušnost k roseokaktusům. Příbuznost k A. fissuratus var. hintonii je zřejmá na první pohled, „nafouknuté“ roubovance A. bravoanus ve sbírce pana Hájka z Třemošné jsem nebyl s to rozlišit od A. fissuratus var. hintonii. Koneckonců oba taxony mají k sobě blízko i geograficky, jediná známá lokalita bravíků u El Nuňez není tak daleko od Matehualy, kde rostou hintoňáčky. Ještě bych zmínil pokus J. Haldy (1998) přeřadit A. bravoanus jako nižší taxonomickou jednotku pod Ariocarpus kotschoubeyanus. Nemyslím, že to bylo právě šťastné řešení, ale jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu a tak jsem se pokoušel na to dívat i jinýma očima. Při trošce (větší trošce) představivosti a znalosti růstu pravokořenných rostlin by se určitá analogie dala najít v tom, že tuberkule nedospělých rostlin jsou výrazně delší a až starší dospělé rostliny se oplošťují a tvoří jakousi plochou mističku, jak to známe u kočubejek. Podle Vojty Myšáka existují dvě krajní formy - jsou rostliny, které si ponechávají delší tuberkule, jsou řidší a jakoby naježené a potom protipól kompaktnějších rostlin. Přechod mezi oběma formami je plynulý a na lokalitě rostou pohromadě. Před časem se v jedné sbírce objevila bíle kvetoucí rostlina z importních semen. Podařilo se mi získat pár semen F1 generace a už se těším, jestli mi v F2 generaci „vypadnou“ nějací bíle kvetoucí bravíčci. V roce 1999 zveřejnil Lüthy kombinaci Ariocarpus fissuratus ssp. bravoanus. Na konec této polemiky bych jen vyjádřil svůj názor na zařazení A. fissuratus var. hintonii jako subspecie A. bravoanus. Pokud už autor této kombinace chtěl vyjádřit blízkou příbuznost obou taxonů, mohl zachovat časovou souslednost nálezů a kombinaci uvést spíše jako A. hintonii ssp. bravoanus. Mně to je jedno, pro mě to bude vždycky bravík.

Ariocarpus bravoanus PA 284, El Nuňez, SLP, forma s delšími tuberkulemi

   Po tomto sáhodlouhém úvodu odskočím z hotelového pokoje, kde tento článek píšu, zpátky do slunného Mexika. Měl jsem to štěstí, že jsem od Karla Pavlíčka získal GPS na lokalitu a tak jsme se s Martinem Krpatou po odpoledni stráveném v Huizache vydali ještě do El Nuněz. Sluníčko se už sklánělo k obzoru, ale těch pár kilometrů po dobré cestě jsme se rozhodli risknout. Frčeli jsme na jih, viaduktem překřížili hlavní cestu vlevo do El Nuněz. GPSka ukazovala někam na kopec za hřbitovem, pár stovek metrů. Kam dál? Frkli jsme to před zvonicí doleva a jeli vesnicí co možná nejdále nahoru do kopce.

Příjezd do El Nuňez 2012

Nuňez 2014

   Dojeli jsme k poslední chalupě, před kterou si hrála parta capartů a vyrazili jsme do kopce. Co vyrazili, já doslova vyběhl, protože sluníčko už začalo lízat protější kopce, Martin supěl za mnou. Holt řídil auto a nemohl popíjet palivo jako já. Když už GPSka ukazovala pár metrů, byl jsem zoufalý, protože ač to z fotografie nevypadá, lokalita je poměrně hustě zarostlá a já ne a ne ty bravíky najít. Na hintoňáčcích byly kytky na úplně pustém mírném svahu, tady nebylo kam pro samé agáve a hechcie stoupnout. Tak dlouho jsem chodil s navigací, až ukázala přesně nula metrů. Zaklekl jsem – a ejhle – právě tady rostly!

Kdo najde pět rostlin, hledá správně

   Prošli jsme pak ještě několik stovek čtverečních metrů píď po pídi, ale jinde než právě na tom jediném čtverečním metru (snad s výjimkou jedné či dvou rostlin, které byly na dohled) jsme další rostliny nenašli. Z fotek jsem znal, že rostou taky spíše na otevřených plošinkách, ale tlak místních a zahraničních sběratelů zatlačil rostliny pod keříky. Když jsem aktuální situaci diskutoval s jinými našimi kaktusáři znalými lokality, shodli jsme se na tom, že je lokalita opravu hodně vybraná a že jsem měl štěstí, že jsme bravíky našli. Kolikrát tam přijede výprava a vrací se s prázdnou. My jsme měli štěstí, kytky sice nekvetly, ale viděli jsme jak malé semenáčky, tak dospělé odkvetlé rostliny. Nebyly moc velké, do osmi centimetrů, které největší bravíci mohou mít, měly daleko. Ale i tak to byl obrovský zážitek. Třeba i proto, že jsme na lokalitě viděli naši jedinou epitelantu na celé cestě. A to mluvím doslova o jediné rostlině. A s Marťasem jsme ji při pročesávání lokality našli nezávisle na sobě oba. Taky jsme našli pár lofofor.

Ariocarpus bravoanus PA 284, El Nuňez, SLP

   Až po návratu domů nám kamarádi řekli, že kdybychom se vydali dále ke kopcům, mohli jsme narazit na krásná A. myriostigma var. strongylogonum, Turbinicarpus klinkerianus a prý dokonce i na leuchtenbergii. A ta nás štvala nejvíce. Každopádně, budu-li parafrázovat známé „co oči nevidí, srdce nebolí“, nevěděli jsme to a tak jsme šťastní odjeli zpátky do Entronque Huizache, kde jsme našli asi ten nejšpinavější hotel na celé naší cestě, ubytovali se, přešli přes dálnici po nadchodu, po kterém snad nikdy nikdo nešel, protože všichni normální lidi chodí přímo po dálnici a v jednom občerstvení si dali pořádnou porci masa. Pro pivo jsem musel zajít do jiného krámku. Obsluhovaly nás snad jediné dvě pěkné Mechulínky, které jsme za celou cestu potkali. Pořád si něco špitaly a smály se nám. Asi ještě nikdy neviděly takové dva otrhance, kteří na posezení sežrali skoro půl vola.

   O rok později jsem na lokalitě potkal tytéž kytičky, žádná nechyběla, rok před tím byly odkvetlé, teď ještě nekvetly. Těch epišek bylo více, taky pár semínek, dokonce i strongylogonum. Jen tu leuchtenbergii jsem zase nepotkal, tak třeba do třetice... Na lokalitě jsem ztratil svoji oblíbenou pinzetu. Jak ta mi padla do ruky. Celé dva další roky jsem sháněl přesně tu samou. Nakonec se podařilo.

   Ani do třetice jsem tu leuchtenbergii v roce 2014 nenašel. Je pravda, že jsem ji nijak intenzivně nehledal. Vlastně jsem nějak neřešil ostatní kytičky. Na bravících jsme byli hned v den příletu. Kostel a hřbitovní zeď zářily novou barvou. A potkalo mě hned dvojí štěstí: našel jsem po dvou letech svoji pinzetu(!) a hlavně - našel jsem kvetoucí bravíček. Takže tady je:

Podzim 2016:

Po dvou letech jsem se zase vydal za bravíky. K mému zděšení je napříč celou lokalitou vykulčený široký pás země. Podobný se táhne od Dr. Arroyo do La Escondida nebo u La Joya de Bocacely. Když si vybavím auta od Profepa, která stávala u příjezdu k mikroondě, aby zabránila milovníkům kaktusů v přístupu na lokalitu a stav lokality dnes, marně přemýšlím o smyslu ochrany kaktusů v Mexiku. Ariocarpus bravoanus je znám doposud jen z této jediné lokality, kterou Mexičani v klidu z části zničí. A to nemluvím o následcích, které bude mít změna hydrologických poměrů a větrná a vodní eroze. No posuďte sami:

Letos jsem měl opět smůlu na květy, všechny rostliny byly odkvetlé. Ty, které vždycky navštěvuji, byly ve velmi špatné kondici, naštěstí se mi letos při zapadajícím slunci podařilo najít tři nové rostliny:

... největší rostlina, jakou jsem doposud v přírodě našel...

Podzim 2017:

    Přes velké plány, které jsme měli, jsme na lokalitě strávili jen dvě hodiny a za celou tu dobu jsem viděl jen tři rostliny. Na místě, kde jsem jich vídal deset-dvanáct, byly jen dvě rostliny v nepříliš dobré kondici. Rostlinu, která je na obrázku nahoře, jsem nenašel. Podařilo se mi nalézt jen jednu novou.

Podzim 2021:

    Přestože jsme na lokalitě strávili několik hodin, nenašli jsme jedinou rostlinu. Místo, kde jsem je v předchozích letech vídal, bylo vybráno do poslední kytičky...

Podzim 2023:

       Vykvetl mi první bělokvětý bravík. Semena jsem koupil před lety za velmi vysokou cenu - jedno stálo osmdesát korun. Byla z bělokvěté rostliny, která byla náhodným semenáčem z importních rostlin VM 288. Semena jsem tehdy dal příteli, z jehož sběrů pocházela mateřská rostlina, protože jsem v té době neměl kapacitu na prošlechtění této anomálie. Po letech se mu podařilo pečlivým výběrem získat první bíle kvetoucí klony. Květy nejsou zcela bílé, při otevření jsou lehce narůžovělé a s každým dalším dnem jsou světlejší. Zatím nejsou rostliny ani semena k dispozici, bílých klonů je málo. Dědičnost není čistě mendelovská, jak ji známe z hodin biologie u hrachu. Barva květů u A. bravoanus není dána jediným genem na jednom chromozomu a dědičnost není jednoduše recesivní.