Ariocarpus kotschoubeyanus

Tentokrát začnu netradičně deníkem:

21. 10. 2011, pátek

„…V Ciudad Vallez jsme doplnili proviant a už jsem hnal Martina po Mex85 na Ciudad Mante v Tamaulipasu. Cestou jsme vyběhli na jeden slibný kopeček, ale bylo na něm ho…. Aby to bylo úplné, nechal jsem tam jedno svoje. Kousek za Antiguo Morelos jsme odbočili na Tulu. Cesta byla celkem kvalitní, jenže měla jeden háček. Opisovala všechny ranče a my si všimli, že nám dochází palivo. Byl jsem dost nervózní, protože cesta vedla neobydlenou krajinou a auta jsme prakticky nepotkávali. Navíc byla cesta na mostech přes říčky tak rozbitá, že jsem měl strach, jestli projedeme. Nakonec jsme v „městečku“, které na naší mapě nebylo, našli benzinku, natankovali plnou za 360 pesos. Ono naše malé autíčko má jen 40ti litrovou nádrž. Bylo vedro a klima si taky něco hltla. Uklidněni plnou nádrží jsme vyrazili na posledních 40 km do Tuly. Ještě že jsme natankovali – poslední kilometry jsme jeli přes vysoké hory hustě zarostlými lesem a s četnými kameny i skalními bloky ležícími na cestě. Na jedné zastávce jsme fotili stromy doslova obalené Tilandsia usneoides.

Na lokalitě A. kotschoubeyanus var. albiflorus PA 021, Tula, Tamaulipas

Konečně jsme sjeli z hor a vidíme nějakou zastávku, asi to bude Tula. Nastartoval jsem Karlovu GPSku a vidím, že k lokalitě Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus chybí jen pár kiláků. Tak jsem zavelel a jelo se. Přijeli jsme na křižovatku před Tulou, zastavili kousek za ní a vlevo by to mělo být! N 23 00.900 W 099 42.857, 1195 m n. m. Je asi půl šesté odpoledne. Pátráme v ploché mrtvé krajině po ariáčcích. Nic nemohu najít, když tu Martin volá, že jeden vidí. Rychle za ním spěchám a koukám jako na zjevení: první divoký ariák. Trošku mě mrzí, že jsem ho nenašel sám, ale kousek dále si „svůj vlastní“ nacházím sám. Když pak trošku pochopím krajinu a zamyslím se, jak v ní po dešti teče voda, nacházím pár desítek dalších rostlin.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus PA 021, Tula, Tamaulipas

Oplocený pozemek je zdevastovaný auty, tak zkouším vedlejší – tam je rostlinek o poznání více. Když procházíme i „nekočkovské“ části pozemku, nacházíme E. platyacanthus, světe div se – i krásné ploché horizontíky, Coryphantha cornifera, echinocereusy, glandulikaktus a moje odplata Martinovi – první fosulák. Tak to pěkně vyšlo – každý našel tomu druhému jeho milovanou kytičku. Jedeme zajistit nocleh – dnes budeme v hotelu, zasloužíme si. Nacházímě pěkný hotel, výborná cena 375 pesos za dvoulužák. Recepční rozumí kulové, ale nakonec se domluvíme. Zašli jsme do města, byla tam nějaká oslava s mnoha jezdci na koních. V hotelu jsme stáhli fotky a dali si výbornou večeři. Martin bečel, že byla pálivá salsa, ale já jsem se pěkně nacpával nachos. K večeři byly tortilly s tenkým plátkem hovězího, s hranolky, rýží, zeleninou a cereveza Modelo Especial, 4,5% alc. Na hotelu byla wifi, ale když jsme to zjistili, bylo už pozdě, protože odešly baterie. Jen jsem stihl poslat jednu fotku domů. Na pokoji jsem vyčistil semínka z kočubejek a šli jsme do hajan…“

Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus PA 021, Tula, Tamaulipas

Na lokalitě jsme našli několik desítek rostlin, byly v dost špatné kondici, dvě měly poupata, tak jsem se těšil na květy. Druhý den jsme vyrazili na agavoidesku a odpoledne jsme na zpáteční cestě plánovali nafotit květy. Jenže ouha, neuvědomil jsem si, čeho jsou schopny kobylky, kterých na lokalitě skákaly desetitisíce. Samozřejme jednu kytku ožraly komplet a z druhé zůstala jen půlka květu, kterou vidíte na fotografii. Kdybych si kytky přikryl den předem sklenicí, mohlo to být na sto procent. Každopádně i ten zbyteček květu ukázal, že se jedná o bíle kvetoucí populaci. Lokalita je pro každého zelenáče naprosto famózní. Na pár stovkách čtverečních metrů najdete ariák, glandulikaktus, dva echinokaktusy, dva echinocereusy, mamilárku, fosulák a cylindropuncii.

1. 11. 2011, úterý

„…Sluníčko se už sklánělo k obzoru a my se vydali ještě zkusit lokalitu Lophophora alberto-vojtechii. Lokalitu jsem trefil, našel jsem krásné Thelocactus hexaedrophorus, ale lofku tentokrát našel Martin. Jedinou. A přes veškerou snahu se nám další nepodařilo najít. Martin mi oplatil fosulák nálezem Ariocarpus kotschoubeyanus – byly odkvetlé. Našel jsem pár semínek. Na lokalitě jsme končili dlouho po západu slunce, odjížděli jsme skoro za tmy. Těsně před odchodem z lokality jsem našel Mammillaria heyderi. Pěkná kytička, jen co je pravda. Lokalita je cca sedm kilometrů na odbočce na El Salado vlevo za železniční tratí. Pak už jsme jeli zpátky na nocleh do Matehualy. Martin chtěl jiný hotel, v tom včerejším byli švábi a pěkný smrad. Našli jsme jiný, s wifi za 280 pesos za oba. Večeřeli jsme v nedaleké restauraci výborné hovězí…“

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 248, před La Pinta, SLP

Protože jsme na lokalitě doslova zatměli, vrátili jsme se tam ještě následující den, leč další albertku jsme už nenašli. A to jsme jí věnovali dobré tři hodiny. Zato jsme našli další dvě mikropopulace Ariocarpus kotschoubeyanus:

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 250, před La Pinta, SLP

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 254, za La Pinta, SLP

Čas odletu se začal rychle blížit a tak jsme po obědě začali ujíždět směrem na jih. Huizache bylo místo, kde jsme chtěli přespat. Měli jsme GPSku na Lophophora williamsii (ssp. grymii), bylo to kousek za křižovatkou. Spousta krásných rostlin, centrum diverzity, jak by řekl Malý Jarda. Z plošiny mě to táhlo více na kopce, kde jsem tušil Ariocarpus retusus. Popojeli jsme autem cca 2 km směrem na Pressa de Guadalupe a před první zatáčkou jsme zastavili a stoupali ke kopcům. Retusáky nikde, zato na zpáteční cestě jsem málem šlápl na kvetoucí kočubejky. Nebyly v typickém zapečeném náplavu bez rostlinného krytu, jak jsem je viděl na předchozích čtyřech lokalitách, ale spíše ve štěrku mezi keři. Kvetly různými odstíny růžové až fialové barvy.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 278, za Entronque Huizache, SLP

4.11. 2011, pátek

„…Po prohlídce strombáků jsme se vydali na Rancho Nuevo Sombrerete, kde, jak už to bývá zvykem, Martin jako první našel Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens. Narazili jsme jen na pár odkvetlých kytiček a mazali hledat k Zimapanu Echinofossulocactus sulfureus. Tentokrát jsem ho bohužel Martinovi na oplátku nenašel. Zkoušeli jsme dvě lokality. V podvečer jsme zastavili na místě, odkud se vychází na Mammillaria herrerae. Zběsilým tempem jsem běžel přes hustě zarostlé strmé kopce podle navigace. Nakonec jsem na GPS dorazil, ale bylo už tak šero, že jsem nic nenašel. Vyfotil jsem veliké Astrophytum ornatum a hned jsem utíkal zpátky, průběžně pískal na Marťase, aby o mě neměl strach, ten však neodpovídal, nebyl na doslech. K autu jsem doběhl za tmy, doškrábaný a navíc s pochroumanou nohou, na kterou mi spadlo uvolněné kamení. Martin s autem na parkovišti nebyl, ale ve tmě jsem viděl světla kroužící kolem, tak jsme se nakonec šťastně shledali. Po pivech noha moc nebolela, ale v autě se to rozleželo. Nebylo to naštěstí v kloubu, jen pohmožděné...“

Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens PA 350, Rancho Nuevo Sombrerete, Que.

Tak skončilo naše první společné putování za kaktusy a doufám, že nebylo poslední. Nejen pro mě, ale pro oba, protože s Marťasem bych odjel klidně hned zítra. Dvojka zelenáčů, cholerik Antálek-kliďas Krpata, kteří každý plánovali svoji cestu přes patnáct let, slavila úspěch. Možná bych dnes některé věci dělal jinak, jsem chytřejší o zkušenost, musím se vrátit na některé lokality, protože chci vidět kytky v květu, v jiné hydrataci a hlavně – vidět kytky, které jsme minuli, protože nás nějak nenapadlo je hledat, nebo jsme neměli přesné informace, kde jsou.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens PA 350, Rancho Nuevo Sombrerete, Que.

U Ariocarpus kotschoubeyanus bývají popisovány tři podjednotky:

Ariocarpus kotschoubeyanus var. kotschoubeyanus, široce rozšířený v bezodtokých pánvích Mexika od SLP přes Nuevo León, Zacatecas a Coahuilu.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 493, odbočka na Hipolito, Coahuila

Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus z okolí Tuly. Na fotografiích jsem viděl, že ne všechny rostliny kvetou čistě bílé s hnědým proužkem, ale vyskytují se i rostliny v různých odstínech růžové až do fialova. Nevím, viděl jsem jen dvě kvetoucí rostliny. A ty, které mám doma, VM 220 ze stejné lokality, kvetou všechny bíle. Populací, kde se vyskytují bíle kvetoucí rostliny, je více, i u Huizache jsem viděl hodně světle kvetoucí kytičky. Pěkně bíle kvetou i kočubejky z Buškova sběru z Mama de León. Podle některých našich „botaniků“ je popis variety neplatný a byl uveřejněn, podle mě zbytečný, popis Ariocarpus kotschoubeyanus ssp. neotulensis.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus PA 021, Tula, Tamaulipas

Ariocarpus kotschoubeyanus var. macdowellii – Backebergův popis je dost strohý, říká jen, že rostliny jsou menší a vzhlednější. To by se hodilo na většinu mých výsevů! Většinou se takto označují rostliny ze severnějších nalezišť z Coahuily.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. macdowellii PA 511, El Pilar, Coahuila

Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens – zahrnuje dobře definovatelné rostliny z oddělené enklávy v Querétaru z okolí Mesa de León. Rostliny jsou zřetelně větší, mají strukturovanou horní plochu „kopýtek“ (odtud jméno variety – znamená to sloní zub – v tomto případě není podobnost se sloními kly, ale s jejich stoličkami, které mají podobné povrchové zvrásnění) a taky mají temeno a brázdy bradavek kryté delší vlnou. Mají i trochu rozdílnou životní strategii. Zatímco předchozí variety vyhledávají ploché jílovité či sprašové náplavy, často bez jakékoliv další vegetace, elefantidensky rostou spíše v kamení v mírném svahu. Na této varietě se opět vyřádili čeští „rádobybotanici“, kteří Skarupkeho popis neuznávají (něco mi říká, že jim vadilo neuložení holotypu?) a přejmenovali ji na ssp. skarupkeanus. Aspoň že tak, vždyť snad jen kočka nemá mezi ariáky varietu jarmilae.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens PA 350, Rancho Nuevo Sombrerete, Que.

Před časem ještě přibyla další, dnes mezi pěstiteli akceptovaná forma, popsaná jako Ariocarpus kotschoubeyanus ssp. sladkovskyi. Takto jsou označovány rostliny ze San Luis Potosí, lokality nesou jména San Francisco, La Morita, Rio Verde a další. Rostliny jsou o poznání větší, mají hladký povrch tuberkulí. Člověk by řekl, že je to taková hladká elefantidenska. Tyto rostliny jsem potkal na své druhé cestě, bohužel jen pár kytiček.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. sladkovskyi PA 967, La Morita, SLP

Ariocarpus kotschoubeyanus var. sladkovskyi PA 1005, San Francisco, SLP

A na závěr ještě dvě jména: ssp. angelensis nom. prov. od Tanque de los Angeles, SLP – prý přechod mezi ssp. sladkovskyi a ssp. neotulensis a ssp. zacatecasensis nom. prov. z okolí Matamoros, Zacatecas. Obě jsou to katalogová jména a asi tušíte z čí dílny.

V roce 2014 jsem cestu naplánoval na pozdější termín, protože jsem s výjimkou huizačské populace neviděl žádné zaschlé květy a poupata, tak jsem došel k názoru, že kočky kvetou později než ostatní ariokarpusy. Nevím, jestli je můj předpoklad správný, ale na třetí cestě to pěkně vyšlo. Takže pěkně popořádku:

Když jsme byli u Tuly, hledali jsme hybridní populaci A. kotschoubeyanus var. albiflorus a A. agavoides. Našli jsme jen agavoidesky. Ale když už jsme byli u Tuly, na skok jsme zašli na lokalitu PA 021, jestli náhodou nekvetou. Nekvetly. Že já je poprvé neschoval pod nějakou sklenici, aby je kobylky neožraly. Je zvláštní, že na druhé a třetí cestě jsem neviděl na lokalitě jedinou.

Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus PA 021, 2014

První typický A. kotschoubeyanus jsme hledali nedaleko Tanquecillos na cestě z Dr. Arroyo do Aramberri. V typické rovině jsme našli pár zaschlých rostlin na pusté plošině, ale jen o pár desítek metrů dále, kde byl nízký podrost a po nedávném dešti vlhčí substrát, jich byly desítky v květu.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1222, Tanquecillos, Nuevo León

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1222, osm rostlin na fotografii

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1222, v květu v podrostu

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1222, Tanquecillos, Nuevo León

Další populaci jsme našli nedaleko od Mina v Nuevo León. Tahle byla bohužel nedávno odkvetlá, ale byl jsem rád, že jsem ji našel, neměli jsme žádný tip, prostě se mi líbil jeden plácek, na kterém jsme našli pár pěkných kytiček.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1420, Mina, Nuevo León

Skvělou populaci jsme našli jižně od Cuatrocienegas v pustině prakticky bez vegetace, zážitek se nám snažil pokazit defekt a kontrola armádou, ale květy přímo na cestě byly úžasné.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1488, jižně od Cuatrocienegas, Coahuila

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1488, rostliny přímo na cestě

Na další cestě jsme se přesunuli do státu Zacatecas, na Ariocarpus kotschoubeyanus jsme se byli podívat u Estacion Camacho. Na lokalitu jsme dorazili se západem slunce, rozbili jsme stany a čekali do rána, až nám světlo umožní kytky pozorovat. Moji kolegové tam byli před třemi týdny, kdy rostliny kvetly, nějakou dobu mi trvalo, než jsem první kočku našel. Ale hledání to bylo příjemné, Mammillaria coahuilensis s několika plody, překrásné homalocefaly vyplnily čas do nálezu první zakatekaské kočky.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1533, Estacion Camacho I, Zacatecas

Kousek dál rostly překrásné Thelocactus lloydii a Echinomastus durangensis a vedle nich opět kočubejky:

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1543, Estacion Camacho II, Zacatecas

Třetí populací v Zacatecas byly rostliny u Sabana Grande, kde je popisován přírodní hybrid s Ariocarpus retusus, zvaný Ariocarpus pectinatus. Kupodivu jsem na lokalitě našel napřed kočubejku - ona kvetla hned vedle cesty v dost netypickém substrátu. A taky jsem našel jen jednu... Pak jsem se kochal spoustou retusáčků, i na pektinátus došlo. Na druhé straně lokality, blíže k cestě bylo opravdu nakočkováno. Bohužel jsem neměl už čas najít flek, kde rostou hned vedle sebe.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1551, Sabana Grande, Zacatecas

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1551, hustá populace

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1551, Sabana Grande, Zacatecas

Na zpáteční cestě jsme se jen tak na skok zastavili u Estacion Vanegas, co kdyby napotření náhodou kvetla kočubejka PA 250? Tedy doma už první semenáček vykvetl, ale v přírodě jsem je kvést neviděl. A měl jsem štěstí, v zapadajícím slunci jsme našli desítky kvetoucích rostlin.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 250, před La Pinta, SLP

Na populace v okolí Morita a Las Tablas nebyl letos prostor, ten jsme věnovali strombokaktusům. A když už jsme byli v Queretaru, navštívili jsme Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens. Nechali jsme se vysadit u Rancho Nuevo Sombrerete na lokalitě, která je známá protivnými Mechulíny. Předloni nás odtud hnali, že jsem stihl udělat pár fotek a sebrat jen dvě semínka (ta naštěstí obě vyklíčila a oba roubovanci se mají k světu). Letos bylo času více, vzhledem k tomu, že jsme u lokality neměli auto, tak nás nikdo neobtěžoval a bylo dost času na focení i semínka. Kytky byly bohužel odkvetlé. Pak jsme se ještě vydali na chronicky známou lokalitu u hřbitova naproti Bella Vista, kdysi Vista Hermosa. Elefantidensky tam stále jsou, jen pár metrů od hřbitovní zdi. Koukl jsem na dvě kytičky, sebral pár semínek a to taky byla poslední lokalita na mojí třetí cestě za ariokarpusy do Mexika.

Ariocarpus kotsch. var. elephantidens PA 350, Rancho Nuevo Sombrerete, Que.

Ariocarpus kotsch. var. elephantidens PA 1620, Bella Vista, Querétaro

Podzim 2015:

Výprava byla naplánována na pozdější podzimní týdny právě proto, že jsem měl pocit, že kočubejky kvetou o dost později než ostatní ariokarpusy. Odlétal jsem až 26. října s tím, že uvidím květy v první polovině listopadu. Přestože (a možná i protože) byl toho roku klimatický jev El Niňo a v souvislosti s ním zasáhl Mexiko jeden z největších hurikánů všech dob, můj předpoklad se ukázal správný. Viděl jsem kvést první albiflorus, je zvláštní, už jsem na nich byl snad pětkrát, možná šestkrát a ještě nikdy jsem je neviděl v plném květu. Pouze první jednotlivce. Letos tedy s úplným květem, navíc vedle kvetoucí agavoidesky:

A. agavoides PA 1135 a A. kotschoubeyanus var. albiflorus PA 1670

A. kotschoubeyanus var. albiflorus PA 1670, Tula, Tamaulipas

A. kotschoubeyanus var. albiflorus PA 1670, Tula, Tamaulipas

Po úspěchu v Tule jsme se přesunuli k Naola, kde roste další populace Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus. Rostliny jsme po krátkém hlednání našli (PA 1681), bohužel ještě nekvetly:

Z Tuly jsme jeli přes Huizache. Chtěl jsem se podívat na A. retusus "elongatus", který jsem viděl loni před západem slunce a našel jsem jen pár rostlin bez semen. V rovince pod ním rostou kočubejky (PA 278). Letos byly v plném květu, barva kolísala od temně fialové po téměř růžovou:

Další kočubejky jsme našli na noclehu u Tanquecillos v Nuevo León. Už večer, když jsme stavěli stany a vařili na ohýnku večeři, jsem měl tušení, že kočky budou někde blízko. Loni jsme je viděli asi dva kilometry odtud. Ráno je našel Žeňa. V noci opět pršelo, celá krajina byla mokrá. Než nám uschnuly stany, mohl jsem se kochat květy kočubejek. Těla byla tak mokrá, že splývala s biogenní krustou pokrývající substrát. No posuďte sami, jestli na makrofotografiích rozlišíte tělo rostlin. Studijní číslo je PA 1743:

Cestu z Viesca na jih jsem letos naplánoval přes Nuevo Tampico. Cestou jsme nocovali poblíž Baijo de Ahuichila. Ráno jsme koukali po okolí, líbil se mi plácek cestou na Cinco de Mayo. A velmi rychle jsme našli kvetoucí populaci A. kotschoubeyanus PA 1856:

Pár kilometrů dále jsem z auta zahlédl fialové kvítky, tak jsme zastavili a našli jsme další populaci A. kotschoubeyanus u San Juan de los Charcos (PA 1868):

A před Nuevo Tampico jsem viděl zatím poslední novou lokalitu, PA 1882:

To však nebyly poslední kočubejky na výpravě roku 2015. Cestou na jih jsme se zastavili u Estacion Camacho, kde jsme byli loni. A zatímco loni byly 4.11. při mojí první návštěvě rostliny dávno odkvetlé (kamarádi mě vyzvedli na letišti 17. 10. a viděli je kvést před mým příletem), o rok později byly 8. 11. v plném květu. Bylo po deštích, Mammillaria coahuilensis byly krásně napité, vůbec jsem rok před tím netušil, kolik jich na lokalitě roste, ale o tom se dočtete na jiném místě mého webu. PA 1533 Est. Camacho I:

Na lokalitě Estacion Camacho II jsem našel po dlouhém pátrání jen pět kytiček. Naštěstí i tam jedna kvetla, obě lokality jsou nově obehnané plotem (PA 1543):

To je z kočubejek pro rok 2015 všechno. Chtěl jsem vidět více rostlin z variety sladkovskyi u Las Tablas v San Luis Potosí, ale přes usilovné hlednání se nám nikomu nepodařilo najít ani jednu rostlinu.

Rok 2016 byl zasvěcen jiným prioritám, než bylo hledání nových populací Ariocarpus korschoubeyanus, přesto byla cesta z několika pohledů velmi úspěšná. Konečně se mi podařilo po pětiletém úsilí najít přírodní hybrid Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus a Ariocarpus agavoides. Budu se mu podrobně věnovat v samostatném článku, hybrid provizorně nazývám Ariocarpus x tulensis. Cestou do Sonory jsme projížděli přes Zacatecas, navštívil jsem lokalitu u Sabana Grande. Bohužel jsem nenašel překrásný poutní Ariocarpus x pectinatus, asi ho někdo vykopal. Naštěstí jsme našli jiný, možná ještě pěknější. A. kotschoubeyanus nekvetly, zato kvetly A. retusus.

Ariocaprus kotschoubeyanus PA 1551, Sabana Grande

Cestou do Viesca jsem pozoroval kočubejky na loni navštívených lokalitách u Nuevo Tampico (kde jsme na lokalitě nocovali a v noci nějací domorodci stříleli a nadávali nám, byla ve mně malá dušička), San Juan de los Charcos a Cinco de Mayo. Letos rostliny prakticky nekvetly, bylo na ně brzo, a nebýt ojedinělých kvetoucích jedinců, ztěží bychom nějaké kočubejky vůbec našli.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1868, San Juan de los Charcos

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1856, Cinco de Mayo

Na zpáteční cestě jsme se na skok zastavili u Tanquecillos, kde už byla celá populace v plném květu.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 1222, Tanquecillos, NL

Loni jsme nenašli ani jednu rostlinu u La Morita a San Francisco. Letos jsem při západu slunce našel aspoň jednu u La Morita, druhý den jsem pak byl úspěšnější u San Francisco. Na druhé lokalitě jsem zažíval podobný smutek jako při předchozích návštěvách, vlivem intenzivního pohybu dobytka je lokalita poničená erozí a pár zbývajících rostlin se krčí ve stínu několika keřů, které na místě zůstaly.

Mnohem příjemnější byla návštěva nepříliš navštěvované populace A. kotschoubeyanus var. elephantidens u Bella Vista. Není daleko od hřbitova, přesto je chráněna před zraky čumilů a sběračů, a tak si může člověk udělat představu o nenarušené populaci. Hned po příjezdu na nevýrazný hřbítek jsme po vystoupení z auta doslova šlapali po husté populaci ariokarpusů. Nemohl jsem se jich nabažit. Zatímco u Rancho Nuevo Sombrerete dalo práci najít pár rostlin, tady jich rostly stovky jedna vedle druhé. Bohužel jsme je zastilhli už odkvetlé. Našel jsem i pár prázdných jamek a jednu vykopanou rostlinu, domorodci si je prý v době dušiček vykopávají a zdobí jimi hroby. Nevím, na hřbitov jsem to zkontrolovat nešel. Nakonec ještě pár fotek A. kotschoubeyanus var. elephantidens PA 2248:

Zatímco loni byly kočubejky na okraji zájmu, v roce 2017 byly jednou z hlavních priorit. Proto jsem čas výpravy posunul na pozdější termín. Přesto jsme se na některé lokality museli vrátit a ne vždy jsme byli úspěšní.

První populací, kterou jsem navštívil, byla u San Francisco v SLP PA 1005. Na rozdíl od předchozích cest jsem viděl více rostlin, z čehož jsem měl dobrý pocit. Je jasné, že rostliny jsou zčásti zasypané a unikají pozornosti. Při prvním průjezdu (21.10.) byly rostliny s ojedinělými poupaty, při druhém (9.11.) byla většina rostlin odkvetlých, bylo po dešti a rostliny byly ve vlhkém substrátu lépe vidět. Všimněte si semen, která leží volně v temeni některých rostlin.

Krátce jsem se zastavil u La Morita, kočubejky ještě nekvetly...

Pravé hody jsem zažil u Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus. První květy jsem viděl ve smíšené populaci s A. agavoides, opět jsem provedl sprášení obou druhů. Na lokalitě je jen pár desítek kočubejek, převládá agavoideska.

Při hledání nových populací A. agavoides jsem našel novou populaci A. kotschoubeyanus var. albiflorus PA 2387:

Po důkladném průzkumu A. agavoides v okolí Tuly jsem při odjezdu z města nakoukl na lokalitu mého prvního ariokarpusu, PA 0021. Lokalita bohužel velmi utrpěla rozšiřováním cesty na Ocampo. Z míst, kde jsem na první cestě pozoroval první fosuláky, horizontíky, glandulikaktusy, zůstala jen vyholená planina. Naštěstí se mi tehdy podařilo najít pár semínek Efc. pantacanthus, které mi už dnes plodí a taky pár semínek horizontíků, ze kterých mám někde dva semenáčky, tak mi zůstala milá vzpomínka na místo, které už dnes neexistuje. V okrajové části poblíž plotu přežívá ještě pár kočubejek. A právě letos jsem měl možná poslední možnost je vidět v květu. A taky si poopravit svůj názor na barvu květu. Dosud jsem byl přesvědčený, že kvetou jen bíle a že informace o růžových květech pocházejí z populace, kde se kočubejka stýká s agavoideskou. Z těch několika rostlin, které jsem viděl kvést, měla jedna opravdu růžově fialový květ a situace nápadně připomínala fotografie, které jsem viděl v minulosti. Nadějí jsou rostliny, které rostou na bývalém parkovišti, které je dosud obehnané plotem, za které stroje nezajely.

Posledním úkolem, který jsem si v okolí Tuly naplánoval, bylo nalezení Ariocarpus kotschoubeyanus var. albiflorus v okolí Mamaleon. Ve sbírce mám rostliny s touto lokalitou ze sběru Pepy Buška. Před několika lety jsem se ho ptal, kde ty rostliny sbíral. Odpověděl mi, že lokalita zanikla zemědělskou činností, a že si myslí, že už kočubejky u Mamaleon nerostou. Ani ostatní naši nadšenci mi nebyli schopni (a nebo ochotni?) dát přesnější informaci, kde rostliny hledat. Tak mi nezbylo, než to zkrátka zkusit na slepo. Přemístili jsme se do Mamaleon, tak se to dnes píše na ceduli před osadou. V katalozích většinou najdete Mama León. Projeli jsme vesničku a vydali se cestami mezi obdělanými poli. Cestou jsme potkali domorodce v traktoru. Na tuto chvíli jsem čekal. Ukázal jsem mu kočubejku a zeptal jsem se ho, jestli podobné rostliny někde neviděl. Velmi ochotně nám ukázal cestu mezi poli a pokračoval dále. Když jsme po cestě chvíli jeli, najednou jsme téhož chlapíka viděli stát na planině a ukazovat ho na zem. Právě tam rostly stovky kočubejek. Dali jsme se v pozdním odpoledni do focení. Zážitkům však nebyl konec. Po chvíli se objevil stařík na kole, něco nám povídal a při tom nožem vyrýpnul velkou kočubejku, kterou podélně rozřízl, aby z ní vyloupnul rosol, který nám nabízel. Při tom žvatlal něco o peyote. Kategoricky jsme popřeli zájem o jakýkoliv peyotl a smutně jsme se dívali na zahubenou kočubejku. Ale těšilo nás, že jsme našli bohatou populaci u Mamaleon. Snad ji brzy nezorají a chovám naději, že jsou v okolí ještě další populace. Tato dostala studijní číslo PA 2399:

Postupovali jsme dále k severu, před Tanquecillos se mi zalíbil plácek vedle cesty, tak jsme zastavili jestli tam náhodou nebudou nějaké kvetoucí kočky a taky že jo, PA 2446:

Další kočubejky jsem hledal v Coahuile. Chtěl jsem je vidět na více místech v okolí Mina, bohužel se mi je na příhodných místech i přes přesné informace v okolí La Hacienda del Muerto nepodařilo nalézt. Kouknul jsem na "svoji" lokalitu blíže k Mina (PA 1420), našli jsme jen jednu rostlinu. Proto jsme pokračovali dále k Laguna de Mayrán, kde jsem kočubjeky dosud marně hledal. U restaurantu Josefina na odbočce na General Cepeda jsem našel A. kotschoubeyanus PA 2524:

Až po pěti letech, přestože jsem už několikrát jel kolem, bohužel vždycky v noci, jsem zse zastavil na lokalitě PA 0493. Lokalita dostala velkou ránu, větší část je zoraná a osázená opunciemi. V části blíže odbočky na Hipolito lze stále najít pár kočubejek a williamsek:

Zkoušel jsem hledat na sever od El Pilar, ale nedařilo se. Takže jsem se vrátil v pozdním odpoledni na lokalitu PA 0511, kde jsme zůstali až do západu slunce:

Další den jsem si chtěl splnit jedno velké přání: vidět A. kotschoubeyanus na Mayránu. Po několika hodinách neúspěšného hledání jsem nakonec slavil úspěch. I když první "hvězdou", kterou jsme našli, byla Escobaria abdita var. tenuispina. Dalším bonusem byla Mammillaria coahuilensis.

Ariocarpus kotschoubeyanus PA 2454

Mammillaria coahuilensis PA 2555

Escobaria abdita var. tenuispina PA 2551

O pár kilometrů dál, ve velmi hrubém suchém blátě, jsme s velkými obtížemi našli v zapadajícím slunci několik A. kotschoubeyanus PA 2562:

Oklikou přes Nazas, Paso Coneto a Durango jsme se vraceli zpátky, cestou jsme se zastavili u Estacion Camacho, kde jsme posunuli nález A. kotschoubeyanus o dalších pár kilometrů, PA 2618:

Zpátky jsme se zastavili jen na skok na PA 1533:

Měl jsem ještě v plánu jet dále do Duranga, kde jsem měl informace o další populaci A. kotschoubeyanus, navíc rostoucí společně s Lophophora alberto-vojtechii, ale čas je neúprosný, zvláště v pozdním podzimu, kdy je den velmi krátký a slunce zapadá tak proklatě rychle...

Tak jak se krátil den, tak se krátila i naše expedice. Zbývalo už jen pár dnů do odletu a tak jsme horkou jehlou šili zbývající program. Letošní cestu poznamenala havárie, kdy jsme večer srazili krávu a zrušili auto, takže jsme ztratili dva dny čekáním na náhradní. A ty dva dny proklatě chyběly. Přestože hlavním cílem letošní cesty byly kočubejky, program byl samozřejmě pestřejší. Jednou z vytoužených kytiček byl Turbinicarpus flaviflorus. Hledal a našel jsem ho u La Polvora, cestou z lokality jsem jen nakouknul na kočky u Entronque Huizache, které chtěl vidět kamarád. Naštěstí jsem na lokalitě už párkrát byl, takže najít plac, kde rostou, je rutinní záležitost. I tentokrát jsem to trefil v době květu (PA 0278):

Konec výpravy, narůstá únava, zážitků je tolik, že už další hlava nechce brát a sebrat síly na průzkum nové lokality dá velké úsilí. Přesto sahám do rezerv a před Bella Vista del Rio (=Vista Hermosa) zkouším novou populaci dále před městečkem na opačné straně silnice. Na malém plácku s minimem vegetace se podařilo nalézt A. kotschoubeyanus var. elephantidens. Přestože rostlin na omezené ploše nebylo mnoho, jedna z nich měla čerstvě zavadlý květ, který dával naději, že na lokalitě, kde jsou násobně větší počty rostlin, budou ještě nějací opozdilci v plném květu. Nová populace dostala studijní číslo PA 2718:

Toto vidět v plném květu!!!

Přesunuli jsme se na loňskou lokalitu PA 2248, kde se mi splnilo další velké přání, vidět elephantidensku v květu:

Toto vidět v plném květu!!!

Posledním úkolem, který jsem si pro expedici v roce 2017 dal, bylo ověření informace o tom, že si obyvatelé Bella Vista dávají na hřbitov elephantidensky, aby jimi ozdobili hroby. Navštívil jsem hřbitov před Bella Vista. Překvapilo mě, jak málo hrobů je na tak velkém hřbitově. Na žádném jsem květináč s ariákem nenašel. A když už jsem byl u hřbitova, proběhl jsem rychle místo, kde jsem byl předloni. Odměnou mi byla kvetoucí elephantidenska na typové lokalitě. A byla to taková pěkná tečka za tou naší výpravou...

Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens PA 1620, Bella Vista del Rio

2018:

Tam, kde jsme loni končili, jsme letos začínali. Důvod byl naprosto racionální. Po absolvování tisíců kilometrů a s hlavou plnou zážitků a nervozitou před odletem bývá návštěva okolí Bella Vista už "na krev". Tak jsem letos naplánoval okolí Presa Zimapán na úvod cesty. Jenže jak už se stalo tradicí, ani letos nevyšlo počasí. Takže jsem opět nemohl hledat M. herrerae. Ale těch pár desítek minut, kdy sluníčko aspoň trošku prosvítilo mraky, stačilo na to, abychom našli kvetoucí elefantidensky v okolí Bella Vista. Bohužel musím konstatovat, že jsme na bohaté populaci PA 2248 našli mnoho vykopaných rostlin a stopy po rabování:

Vykopaným rostlinkám jsme dali šanci - zasadili jsme je:

Pro bystré oko: na fotografii je padesát rostlin PA 2248

Zato u hřbitova (PA 1620) jsme našli více rostlin, nejspíš proto, protože jsme se, neúspěšně, pokoušeli nalézt Wilcoxia schmollii:

Hlavním letošním cílem bylo nalézt novou populaci u Tolimánu. Měl jsem tip, kde by rostliny měly růst, ale po příjezdu na místo, které na Google vypadalo tak perspektivně, jsem zjistil, že ráz terénu neodpovídá mým představám o životních nárocích Ariocarpus kotschoubeyanus var. elephantidens. Kopec jsem přesto prošel. Nechtěl jsem to vzdát, tak jsem ještě zkusil mírný kopeček naproti údolí. Nevypadal sice příliš nadějně, byl porostlý keři, ale na vrcholu jsem tušil, že by mohly být perspektivní mýtinky. Tušení mě nezklamalo, bohužel byly úplně bez vegetace. Kopec vypadal tak marně, že na něj dva kamarádi ani nešli. Když z kopce odešel i jediný můj kamarád, který se mnou šel, ještě jsem v posledních chvílích zkoušel najít rozkvetlý Thelocactus leucacanthus var. schmollii, protože jsem viděl na některých rostlinách právě zavadlé květy. A jak tak koukám pod keře, můj zrak upoutal fialový květ. Celý nedočkavý jsem se k němu prodíral keři - a ona to byla kvetoucí tolimánská elefantidenska! Zaznamenal jsem koordináty a šel jsem pro kamarády, aby se s kytkami taky potěšili a hlavně abychom společně našli další rostliny.

To se nám taky podařilo. Našli jsme ale jen několik málo desítek rostlin (PA 2777). Rostly pod keři a bez květů byly k nenalezení. Rostliny na této lokalitě zdaleka nedosahují velikosti těch, které znám od Bella Vista. Nemají tolik vaty ve vegetačním středu, ale bradavky mají povrch typický pro var. elephantidens. Věřím, že podrobný průzkum přinese nález dalších populací v oblasti Tolimánu.

Další kočubejkou, kterou jsem v roce 2018 navštívil, byla bělokvětá u Naola. Doufal jsem, že ji uvidím v květu, ale nepodařilo se. Nevadí, stejně bylo hlavním cílem najít Lophophora koehresii.

ZNaola je kousek od Tuly, kde jsem pokračoval v monitoringu zániku typové populace A. kotschoubeyanus var. albiflorus PA 0021: