Ferocactus haematacanthus poprvé popsaný už roku 1849 Salm-Dyckem, je stále vzácným obyvatelem našich sbírek. Já jsem ho v žádné sbírce u nás neviděl. Kdysi mi učarovala fotografie Rudolfa Šubíka a touha mít tento zajímavý kaktus ve sbírce mě neopustila. Mnohokrát jsem objednával semena z nejrůznějších katalogů, ale pokaždé byl výsledek špatný - buď semena vůbec nevzešla, nebo z nich vyrostl F. hamatacanthus. Možná si myslíte, že jsem blázen, že nevím o čem píšu, vždyť uvedená jména jsou stejná. Ale opak je pravdou. Rozdíl je zásadní a tkví v jednom jediném písmenku "e" ve třetí pozici druhového jména. Zatímco "hamatacanthus" znamená "s hákovitými trny", jméno "haematacanthus" znamená "s krvavými trny".

    Tento ferokaktus, akčoliv je naprosto jednoznačně určitelný a nezaměnitelný s dalšími kaktusy, neměl u botaniků na růžích ustláno. Salm-Dyckův popis nebyl příliš sdílný, navíc ho popsal jako Echinocactus electracanthus haematacanthus - tedy zřetelně uvažoval o příbuznosti s F. histrix. Proto popis F.A.C.Weber v roce 1869 doplnil, mimo jiné i o místo výskytu. Backeberg považoval Ferocactus haematacanthus za varietu F. steinesii, v jeho díle Die Cactaceae je u druhu dokonce jeho fotografie (na Wikipedii dnes také...). Zmatky nakonec rozřešila terénním průzkumem Helia Bravo s kolegy.

    Oblast výskytu není rozsáhlá, udává se mezi městy Tehuacán a Tecamachalco v mexickém státě Puebla. Přestože jsem tuto oblast už v minulosti navštívil, na Ferocactus haematacanthus se nedostalo. Neměl jsem přesnější údaje, kde ho hledat; ale spíše proto, protože jsem se po nich příliš nepídil. Na cestě v roce 2018 byl tento kaktus jednou z priorit. Měl jsem nepřesnou informaci, že roste na hřebeni kopce nad Tecamachalco a pak o něco přesnější od Morelos Caňada, kde roste M. napina spolu s M. pectinifera. A protože jsem tuto lokalitu znal - a toužil opět vidět ty stovky a stovky překrásných M. napina - rozhodl jsem se hledat ferokaktus právě tady.

    Počasí bohužel nebylo desátý listopadový den příznivé. Bylo zataženo, jemně pršelo a teplota se nepřehoupnula přes dvanáctku. Začali jsme na kopci vpravo od cesty a těšili jsme se s očekávanými mamilárkami, letos jsme našli o poznání více M. pectinifera. Čas kvapil, protože ten den byl i dnem odletu, tak jsme se přesunuli na protější hřeben, na který vedla nově budovaná cesta. Prý se tam snad mají stavět větrnné elektrárny. Když jsme vstoupili do terénu, hned nám padly do oka stovky přesazených kaktusů různých druhů označených štítky. Můj zájem se ale upíral jiným směrem. Začal jsem hledat ferokaktus. V poměrně husté vegetaci se to moc nedařilo, ale nakonec jsem slavil úspěch, rostly na opačné straně kopce.

    Abych pravdu řekl, byl jsem zklamaný. Z fotografií jsem znal jen temena kvetoucích rostlin. A našel jsem nevzhledné sloupky, které měly jen zelenou hlavu, a větší část kmene yla černá, bez trnů, žeber, jen jaksi korkovitá. Navíc většina nalezených rostlin nejevila známky nedávného růstu, na temenech nebyly čerstvé, dokonce ani mladé trny. Mnohé rostliny připomínaly zbídačené rostliny z hobby marketů, které jsou ošetřené proti růstu, aby v teple a nedostatku světla nevybíhaly. Když píšu o zklamání, tak se to týká jen vzhledu rostlin. Z nálezu jsem byl samozřejmě nadšený. A když jsem na jedné rostlině našel pár suchých starých plodů, ze kterých se mi nakonec podařilo vydolovat pár semen, mohu konstatovat, že jsem spokojený. Teď jen aby byla klíčivá. Tak se možná dostane Ferocactus haematacanthus znovu do našich sbírek.

Ferocactus haematacanthus PA 3265