Turbinicarpus swobodae objevil v prosinci 1983 A. B. Lau, popsán byl v KuaSu Diersem až v roce 1987. Jméno dostal po rakouském kaktusáři Heinzi Swobodovi. Vzhled rostiny nemá smysl popisovat, protože je dostatečně známá ze sbírek a dobrá fotka dá lepší představu než sebepodrobnější popis. 

Turbinicarpus swobodae PA 3917

    Výskyt je v přírodě omezen na jediné dosud známé místo na Pico del Aguila - hoře, která se tyčí nad vstupem do údolí Rayones ve směru od Galeany. Odtud pocházejí všechny sběrovky jako L 1499, HO 16, GM 1948, MMR 146, MZ 296, PH 546.09, PP 860, VM 336. Doprovodnou kaktusovou vegetaci tvoří Echinocereus rayonesennsis, Echinocereus leonensis, Thelocactus matudae, Mammillaria winterae, Mammillaria rayonensis, Echinocactus platyacanthus a Escobaria roseana ssp. galeanensis.

První ranní paprsky osvětlují Pico del Aguila

    Tento turbinikarpus jsem se snažil vidět na lokalitě už mnoho let zpátky. Vždy, když jsem přijížděl do Rayones, měl jsem před očima Cerro del Aguila a toužebně jsem se díval směrem k nejvyššímu štítu, kde měl podle mých inforamcí "svoboďák" růst. Poprvé jsem se pokusil lokalitu zdolat v roce 2014 - a pokus to byl dost naivní. Vydal jsem se "napřímo", jak mě vedla navigace a šel jsem sám. To byla blbost! Skončil jsem vyčerpaný po nějakých třech stech metrech a zbývalo mi ještě dalších patnáct set. Po návratu domů jsem si začal shánět další informace. Přečetl jsem si dobrý článek v časopise Kaktusy a radil jsem se s kamarády, kteří na lokalitě byli. Tak jsem zjistil, že je to výlet na celý den a že se musí jít stále po hřebeni až tam, kde začíná svislá skála. A že si mám dávat pozor na klouzající palmové listí. S těmito informacemi jsem se chystal konečně horu ztéci. Jenže osud mi házel klacky pod nohy. Buď bylo po nočním dešti, nebo bylo tolik mraků, že se v nich hora ztrácela, nebo jsem ve výpravě neměl někoho, kdo by se mnou byl ochoten na horu vylézt.

Pico del Aguila v celé své kráse, je třeba projít celý hřeben vpravo od štítu

    Na "výroční", desáté expedici v roce 2022 jsem si jako největší výzvu zvolil právě výstup na Pico del Aguila. Všechno hrálo do karet. Obloha téměř bez mráčku, kamarád Rbo ochotný to se mnou dát. Vstali jsme za rozbřesku, vzali si s sebou dostatek tekutin a jeli jsme z Rayones směrem na Galeanu. Zastavili jsme na místě, ze kterého jsem před osmi lety zkoušel lokalitu zdolat. Měl jsem menší hendikep s výstrojí, protože jsem prošlápl podrážku boty a neuschnuly mi terénní kalhoty, takže jsem musel jít v riflích. Od auta jsme prohlédli kopce a zvolili jsme cestu na hřeben. Našli jsme zvířecí stezku a začali stoupat ke hřebeni. V dáli jsme ve svahu viděli dva osly, teď tam lezou další dva. navigace ukazovala v přímém směru 1700 metrů. To přece není moc, ne? Celkem snadno jsme se dostali na hřeben prvního kopce a celem v pohodě jsme postupovali po vyšlapané stezce plné oslích koblížků. Naše nadšení ale s mizející stezkou postupně vyprchalo. A když jsme po hodině chůze zjistili, že jsme urazili jen 400 metrů, optimismus začal upadat. Zato hřeben se začal zvedat a úžit, takže jsme nakonec měli po levici strž s nedohledným dnem a o pravici prudký neschůdný zarostlý svah.

Šipka ukazuje místo, kde T. swobodae roste

    Hřeben se co chvíli lámal nahoru a dolů, často jsme lezli po čtyřech, protože při chůzi po dvou se nám klepala kolena. Po další hodině chůze jsme neviděli na auto a cíl se opticky nepřibližoval. Navigace ukazovala stále 1000 metrů do cíle. Robo propadl malověrnosti a zvažoval návrat. Nedivil jsem se mu, stejně jako já není žádný kamzík a při pohledu na obě strany ho jímala závrať. Naštěstí jsem měl zrovna já v tu chvíli dost vůle a optimismu, abych nás posunul vpřed. Pokračovali jsme pomalu krok za krokem po hřebeni, průběžně jsme se střídali v nesení batohu s pitím a doplňovali jsme tekutiny. Bylo 36 stupňů a větřík se objevil jen sporadicky. Tak to pokračovalo další dvě hodiny, než jsme konečně dorazili k místu, kde měly T. swobodae růst. Přišli jsme až do místa, kde se zvedala kolmá stěna Pico Aquila. Měl jsem GPS na kytky, která mě vedla vlevo podél stěny, ale přes veškerou snahu jsme nenašli ani jednu rostlinu. Situace začala být kritická. Bylo poledne, slunce pražilo, vedro k zalknutí a rostliny nikde. K tomu už znatelná únava. Vrátil jsem se k batohu a odpočíval. Chtěl jsem se už vrátit. Ale vůle vidět kytky byla větší, tak jsem se vydal opět nahoru a šplhal po skalách vzhůru. Jenže kytky nikde. Pak jsem potkal Roba, který se vracel z vyšších partií. Na dotaz, jestli svoboďáky našel, řekl, že ano!

Ještě posledních pár desítek metrů...

    Sebral jsem zbytek sil a lezl jsem další desítky metrů hustě porostlým prudkým svahem až do míst, kde odstupovala hladká skála. A pod ní byly napadané palmové listy, na které mě upozorňovali kamarádi. Připadlo mi zvláštní, že jsme po celou cestu žádnou palmu neviděli a přitom jsme si měli dávat pozor, abychom po nich neuklouzli. Až na konci cesty jsem zjistil, že ty palmy rostou jen na svislé skále, nikde jinde. Co je to za druh, netuším. A na téměř hladké skále mezi palmami jsem ho nakonec spatřil! Splnil se mi letitý sen. Našel jsem jen několik málo rostlin, nebyl čas na delší průzkum.

    Síly ubývaly, čekal mě náročný sestup k batohu a pak ještě dlouhá hřebenovka. Cesta dolů je v terénu plném agáve vždycky těžší než výstup, protože se jde "proti trnům". Stačí, aby trochu ujela noha a máte zapíchnutý trn hluboko do lýtka nebo stehna. Návrat z lokality byl pro mě utrpením. Byl jsem vyčerpaný, selhávaly nohy, dostával jsem křeče, kvůli kterým jsem musel velmi často odpočívat, někdy jen tak, ve stoje, při křečích jsem si musel sednout.

    Nakonec jsme celí unavení, ale šťastní, slezli zpátky k autu. Neměli jsme už žádné pití, tak jsme se cestou zastavili v El Poblado v obchůdku. Na dohled byly dvě lokality Aztekium ritteri, ale nikdo z nás neměl vůbec chuť ještě někam chodit. Celá ta anabáze trvala osm hodin. Kdybych byl v lepší kondici a měl lepší boty, asi by se to zvládlo o hodinku rychleji. Ale to bychom měli zase více času na lokalitě. Po celých těch osm hodin jsme přemýšleli, proč se Alfréd Lau trmácel na Pico de Aguila, co měl za nutkání jít právě tam, když v okolí je tolik podobných nepřístupných hor. Aby našel T. swobodae? Nebo od někoho věděl, že tam roste zajímavý kaktus? Nebo mu ho někdo odtamtud přinesl? Zařekl jsem se, že na tuto lokalitu už nikdy nepolezu. Nikdy... ale to jsem si říkal už několikrát u jiných. Jenže jak plyne čas, říkám si, že jsem tam neviděl Escobaria (Acharagma) roseana ssp. galeanensis. A pro ni by stálo za to se tam vydat znovu. Takže kdo ví, jak je to s tím nikdy...