M. goldii

    Mammillaria goldii objevil mexický geolog Dudley B. Gold. Nález se datuje do první poloviny minulého století. Rostlina pak upadla v zapomnění, aby byla znovu objevena v šedesátých letech Glassem a Fosterem. K nám se dostala v sedmdesátých letech díky Říhovi a Šubíkovi.

Mammillaria goldii MH 30, Nacozari, Sonora

    Od té doby se natrvalo zabydlela v našich sklenících. Bohužel pro ni při generativním rozmnožování platí totéž, co pro příbuzné M. saboae a M. haudeana. Další příbuzná - M. roczekii mi plodí a klíčí o poznání lépe. Dlouhým vegetativním množením ztratila M. goldii vitalitu, což se projevuje neochotou k tvorbě semen. V přírodě zůstávají semena velmi dlouho v těle rostliny, viděl jsem je na boku rostliny v hloubce tři centimetry, kde už není po trnech a areolách ani památky, podzemní partie připomínala spíše borovou šišku.

    Najít v přírodě Mammillaria goldii není vůbec jednoduché. Z Mexico City je Nacozari vzdálené po přímce přes 1600 kilometrů. Autem je to hrubě přes dva tisíce. To je první překážka. Druhou jsou cesty, které jsou sice celkem kvalitní, ale stovky kilometrů vedou přes horské masivy nepříjemnými serpentinami. A když už se dotrmácíte do Nacozari a ujedete pár kilometrů na sever po cestě do Agua Prieta, musíte vylézt na kopec s převýšením 160 metrů, pak jít přes údolí na další kopec, po přímce je to od cesty kilometr a pak přijde čtvrtá, nejtěžší fáze: hledání rostlin.

    Můj postup podle výše zmíněného itineráře byl následující: Do Nacozari jsme dorazili po osmi dnech cesty. Samozřejmě jsme nejeli bez přestávek na jiných lokalitách, ale poslední tři dny, i když jsme si hodinku zaplavali v Kalifornském zálivu, byly opravdu hodně náročné, zvláště přejezd z Yecora do Hermosillo. Od kamaráda jsem měl přesný popis, kde zastavit auto: severně od Nacozari za křížením kolejí odbočit doprava, pak hned k prvnímu kopci vlevo a vylézt nahoru. Na Google je dnes možné celou cestu projet v módu street view, takže jsem si před výpravou cestu důkladně "projel". Ale ouha, ona tam žádná železnice není! Při podrobnějším průzkumu satelitních map jsem něco jako zbytek železnice našel. Ale křížení s cestou? Není. To platilo pro starou prašnou cestu. Dnešní asfaltka vede jinudy. Takže jsem se musel spolehnout na starší GPS data. Dovedla mě k velké hromadě kamení. Promítal jsem si podmínky, ve kterých rostou příbuzné M. saboae a haudeana a začal jsem prohledávat skalní plošinky. Přes usilovné hodinové pátrání jsem našel jen čtyři rostlinky. Ale i to považuji za veliký úspěch. Mají studijní číslo PA 2114.

    V Sonoře bylo v tu dobu velmi horko, denní teploty byly kolem 37st. V tom vedru jsem si vzal jen kraťasy - a byla to velká chyba. Cesta na lokalitu vede zpočátku prudkým, hustými keři zarostlým svahem, v horních partiích křoviny střídá tráva do pasu, ve které jsou ukryty nízké trnité keříky. Jak jsem už výše psal, ráno jsme se koupali v moři a zaschlá sůl se mi dostávala do čerstvých škrábanců. Opravdová lahůdka. Cesta z lokality byla jen o velké vůli se vrátit. Naštěstí mě v zaparkovaném autě čekalo výborné mexické pivko, které mi vrátilo ztracené síly. Takže kdo se chcete podívat na M. goldii ve volné přírodě, připravte se na náročný výlet s nejistým výsledkem.

    Jak jsem už psal v úvodu, rostliny se pěstují většinou roubované, na běžných podložkách prosperují , narůstají do větších rozměrů a více odnožují, odnože je možné zakořenit a při troše opatrnosti je udržet léta v dobré kondici. Jinou cestou je roubování na netradiční podnože, poměrně dlouho se mi držely rostliny roubované na Mammillaria gracilis, na které zůstávaly malé, přitisklé a bez odnožování.