Mammillaria luethyi - mysteriózní rostlina, která se poprvé objevila na fotografiích v Backebergově díle Die Cacataceae. Tehdy jako Neogomesia sp. Původní rostlinky našel někdo v plechovce na terase hotelu v pohraničním městě Ciudad Acuňa. Rostlinu jsem si v knížce často prohlížel a dumal jsem, co je to zač. Na ariokarpus to určitě nevypadalo, spíš to byl nějaký vyčouhlý valdezianus, nebo podivná leuchtenbergie, nebo něco úplně jiného...? Muselo se zkrátka čekat, až rostlinu někdo v přírodě znovu najde.

 To se povedlo George Hintonovi a Jonasi Lüthymu v roce 1996 a rostlina byla opravdovou senzací. Naleziště se dařilo dlouho tajit, ale rostlinky se záhy dostaly k nám. Jedna historka vypráví o tom, že ji do Čech přivezl v pouzdře od doutníku jakýsi kurýr. Rostlina měla dvě hlavičky a naši borci si mohli jednu odříznout. Prý stála takové peníze, že padl fousatý rekord kočubejky, kterou baron Karwinski vyvážil zlatem. Ozve se někdo z tehdejších borců, kteří nám ji umožnili pěstovat? Rostliny se snadno vegetativně množí a tak se poměrně rychle dostalo na všechny zájemce a dnes je o rostlinu minimální zájem a stojí pár desetikorun.

Roubovanci bohatě kvetou

 Má to však jeden háček. A tím je generativní množení. Klonů nebylo mnoho a semen tedy také ne. A když už se nějaké to semínko podařilo udělat, klíčivost byla mizerná. Ale i tak počet klonů narostl. Potíž je asi v tom, že rostliny pasážováním na podnožích ztratily potenciál generativního množení. Možná namítnete, že rostliny jsou malé, mladé, pěkné. Zkuste si však představit, že máte doma jen hlavičku, vršek rostliny, která se léta řeže, takže nevidíte pod svojí kytičkou třeba metrový úd odřezaných původních hlaviček. A nebo dvoumetrový? V přírodě určitě takové rostliny nenajdete.

 Měl jsem to štěstí, že jsem mohl navštívit přírodní populaci Mammillaria luethyi. (PA 1454) Cesta za ní byla velmi dlouhá a obtížná, stála nás mnoho sil a peněz, protože jsme cestou zpátky prorazili olejovou vanu a málem jsme zadřeli motor. Lokalita je tak vzdálená všem běžným cestám kaktusářů, že se není co divit, že tak dlouho odolávala i našim terénním borcům. Lokalit se v okruhu několika kilometrů nachází více, na některých je jen pár rostlinek, na jiných jsou jich stovky. Na té, co jsem navštívil, jich bylo opravdu hodně a zvláště mě těšilo, že tam bylo hodně semenáčků.

Z asfaltky se odbočí na prašku, desítky kiláků rovně, bez jediné zatáčky...

... z prašky pak na opravdovou prašku...

... tady nejsou branky z pár klacíků a drátů, naštěstí bez řetězu a zámku...

... a praška ještě prašnější, po dešti musí být opravdu lahůdková...

... takových horších a horších odboček, většinou slepých, se musí pár vyzkoušet...

... a když přijde díra a musí se vyplnit kameny, Lavronov a Antálek makají, Batov čumí...

... to je ta správná, která vede k horám na horizontu...

... čím jsou hory blíže, tím je cesta tenčí...

... a pak pěkně pěšky...

... do kopce...

... a z kopce k dalším kopcům...

... a za soumraku po neúspěšném hledání zase do kopce a z kopce a do kopce...

... a ráno za deště znovu...

 Do blízkosti lokality jsme se dostali až později odpoledne, vzduchem to byly asi dva kiláky. Přešli jsme dva horské pruhy, vzali jsme to pasíčkem a šplhali na GPSku. Marně jsme tam lütku hledali půldruhé hodiny. Zklamaně jsme se vrátili k autu. U něj bylo na patnáct Mechulínů. Naštěstí je Žeňa opravdu kus chlapa, vyvážil by asi čtyři průměrné Mexičany. Přijeli dělat, co asi jiného - plot z ostnatého drátu v divočině. Pracovali asi do desáté večer. Zeptali jsme se jich, jestli by nevadilo, kdybychom tam přenocovali, neměli námitky. Jen říkali, že když začne pršet, ať okamžitě upalujeme pryč, nebo se odtamtud nedostaneme. Proč jsme tam chtěli nocovat? Inu, Sergej Batov, jak bylo jeho dobrým zlozvykem, se trhnul a šel si po svých. Zase přišel k autu se zpožděním. Jenže na rozdíl od nás lütku našel. Měl GPSku od Hintona a šel po ní. Když jsem viděl, že ji má, bylo mi líto toho času a rozhodl jsem, že to ráno na rychlovku otočíme. Ráno mě vzbudily kapky deště bušící do celty stanu. Klel jsem jako dlaždič. Měli jsme upalovat pryč. Jenže nebe nevypadalo zas tak nepřívětivě, dokonce občas nějaké to modré oko. Tak jsme s Igorem utíkali. Ne přes dva, ale přes tři hřebeny, vzdušnou čarou 2,6 km. Kytičky jsme pohodlně našli, udělali v nepříznivých světelných podmínkách pár fotek a mazali k autu.

 Auto už je na korbě, nespadne?

 Na cestě od lütky jsem našel ztracenou podkovu. Vzal jsem ji s sebou jako dárek pro manželku, ona je koňák srdcem i duší. Když ji viděli kolegové, zděšeně volali, ať ji zahodím, že to nosí smůlu s autem. Já jim říkal, že u nás je podkova symbolem štěstí. Varovali mě, ale nedal jsem na ně. Pak jsme provalili vanu... Na liduprázdné cestě jelo jediné malé nákladní auto, které jsem zastavil - a řidič byl ochotný nás naložit. Naši Toyotu jsme vyvezli na svah, Hector, jak se chlápek jmenoval, nacouval na doraz přímo do terénu a my jsme auto bez zvedáku dostali na korbu. Pak nás vezl do nejbližšího, asi sto padesát kilometrů vzdáleného města. Stejně si myslím, že nám podkova přinesla štěstí v podobě Hectora a jeho náklaďáčku. Podkovu jsem na naléhání kolegů vyhodil v Musquizu na nádraží. No a pak nás stíhal defekt za defektem. Se zadostiučiněním jsem vždy ucedil skrze zuby - mít tu podkovu, tak by se to nestalo...

+

Náš zachránce Hector, ještě jednou dííííky za pomoc.

 Pořád přemýšlím, jak to, že u mě doma vyklíčily z cca pěti stovek semen jen čtyři semenáčky. Možná to chce sít hned po dozrání, nezdá se mi, že by měla tato mamillárka stejnou strategii jako okruh sabojky. Zkoušel jsem hledat v přírodě nějaký plod a nenašel jsem jediný. Asi se to sype brzy ven. Na vlastních kořenech je možné při pravidelné opatrné zálivce semenáčky udržet. Můj první, když měl asi deset mammill, mi sežrala kořenovka. Kde se vzala jedna jediná v kultivátoru, to nevím, ale kytička padla. Další jsem už hodil na peirák, po roce první kvetla. Padla na suchou hnilobu. Takže jak vidíte, s lütkou to nemám jednoduché.

Na konec přece jen pěstitelský úspěch!

A když pak vykvete, není to kaktusářský orgasmus!?